Článek
Přišlo mi to legrační a vrátil jsem se do časů hluboké totality, kdy se někteří kritici předháněli v psaní o tom, že úspěchem Oldy, Dědka a Tolji stojí „manažerské prášky“. Realita byla přitom taková, že Říha skládal písničky o pár akordech a Vostárek k tomu psal texty ze života o tom, jaké to je, když tě zradí kamarád a nesnídá sám… Nebo taky o tom, že když člověk jde na pár piv, dá jich více a sedne za volant, vyletí ze zatáčky a rozstřelí se o strom. Jak Stříbrné koncertní album (1977), tak album Katapult 2006 (1980), se prodávaly skvěle. A co „znalce“ iritovalo mnohem více, byla skutečnost, že Katapult získal na základě hlasování čtenářů Mladého světa v konkurenci Orchestru Ladislava Štaidla či Olympicu v letech 1979 – 1980, Zlaté slavíky v kategorii Skupina roku. Jinak Ladislav Vostárek asi nezvládal namíchat správný manažerský koktejl, protože Katapult dostal po zisku druhého Zlatého slavíka „zaracha“ neboli dlouholetý zákaz činnosti. Vyprávěl mi o tom Olda Říha, výsledkem byla naše společná kniha Katapultstory (1995). Ukázalo se, že jednoduché texty, vadily komunistům mnohem více, než například angažované příběhy o barikádách, nebo únosu letadla.
Špinavej džob
Je pravda, že v první polovině 80 let jsem Katapult až tak moc nesledoval. Olda Říha kopíroval načerno kazety, které rozesílal fanouškům. Abraxas vydal skvělé album Box, pak přišla bomba v podobě Pražského výběru podpořená ulítlými texty Františka Ringo Čecha. A Mirek Imrich skončil v Abraxasu a založil moc povedenou partu Tango. K Oldovi a Dědkovi jsem se vrátil prostřednictvím J.A.R v roce 1992, neboť základem songu Špinavej džob byl riff strany A prvního singlu Katapultu Lesní manekýn (1976). Zatímco však Ladislav Vostárek psal o hochovi, který jezdil za totáče o víkendech na čundr, textař Jednotky Akademického Rapu Oto Klempíř ve svém dokonale ulítlém textu popisoval policajta, který „tam stál, gypsy vopodál, udělej randál, je to na metál…“
Vostárek je úkaz
Přestože se o sobě Oto z pozice dvorního textaře kapely, ve které kromě něj zpívají a hrají takové persony jako Michael Viktořík, Roman Holý, Miroslav Chyška, Bady Zbořil a další, má na svém kontě Cenu Anděl za album „Eskalace dobra,“ ještě nedočetl, že nikdy nepochopil rozdíl mezi kvalitou a popularitou, považuje Ĺáďu Vostárka, případně doktora Vostárka ta „úkaz“. Jeho a Ivana Mládka jsem vnímal ze všech textařů nejvíce. V mém případě se jednalo o košaté období puberty a studia na gymplu, kdy existovaly a hrály mraky kapel. Nejvíce mě ale oslovovala právě průzračná neotesanost Ládi Vostárka. Vůbec jsem netušil, jak je možné něco takového napsat, protože jsme na gymplu v české literatuře studovali Nezvala a Gellnera a do toho přišel Vostárek s veršem: Kopu svý nohy líně sem tam Václavákem, v tom davu lidí nejsem alespoň sám, courám se městem jen tak s kazeťákem a vůbec nevím, proč se zpovídám. Střih a text, který se jmenoval Vlaky v hlavě, které jsou prázdný a tvoje hlava taky. A stejný zesměšňovaný Katapult pak skvěle zhudebnil dva texty, Františka Gellnera Miluji severní nebe a Chodníkový blues. Po prvním live albu Katapultu jsem si říkal, o jak velkou jízdu se jedná a lepší to nebude. A pak přišlo úplně dokonalé album Katapult 2006. I když jsem hodně poslouchal Progres 2, který vydal v sedmdesátkách skvostné album Dialog s vesmírem a doslova jsem žral Václava Neckáře a jeho Planetárium, texty doktora Ládi Vostárka ve mně vyvolaly zlom. Jeho genialita spočívala v tom, že dokázal napsat ve druhé polovině sedmdesátek, jak to bude vypadat v roce 2006.“
Zdroje:
Rozhovor autora s Otou Klempířem
Rozhovor autora s Oldou Říhou
