Článek
Přesto se všichni shodli na tom, že nastal čas změny. Jak píše Mick Wall ve své knize: Vzhůru do noci, Metallica Biografie, mohla kapela natočit „další metallicovskou desku“, prodat po světě dalších pár miliónů kusů a spokojit se s rolí nových Iron Maiden, kteří se spokojili s rolí nových Judas Priest, kteří se spokojili s rolí nových Black Sabbath, kteří se spokojili s tím, že nikdy nebudou tak významní jako Led Zeppelin…
Muzikanti thrashmetalové jedničky se proto rozhodli pro na své dosavadní poměry komerční album a Cliff Burnstein neměl s jejich záměrem sebemenší problém. „Řekl jsem jim, že pokud do toho chceme opravdu jít, musíme se dostat k mnohem víc lidem. Ale znamená to, že musíme dělat určitý věci, co na povrchu vypadají jako hry, který hrají i ostatní. Ale tu hru jsme hráli my, Metallica, takže to bylo něco jiného. A nemělo nic společného s hudbou, šlo o to, jak dělat všechny ty věci, kolem hudby. Cílem bylo nacpat Metallicu do krku všem lidem na celém světě,“ vzpomínal manažer. Kytarista Kirk Hammet v roce 2005 uvedl, že se kapela shodla na tom, že nahraje album se spoustou kratších písniček, které se dostanou do rádia a naočkují Metallicu celém vesmíru.
The Black Album produkoval kanadský producent Bob Rock, kterého projekt zaujal natolik, že svolil nahrávat místo ve Vancouveru v Los Angeles. „Když se podívám na naše minulá čtyři alba, byly to fakt skvělý desky. Nebudu o nich říkat nic špatného. Ale nikdy jsme neměli pocit, že jsme natočili album, u kterého jsme věděli, že je to ono. Že tohle album je to pravý. Takový album se nikdy nepodaří, ale čím více se mu přiblížíš, tím víc je to ono,“ prohlašoval nadšeně bubeník Lars Ulrich, smířený s verdiktem Boba Rocka, že k nahrávání není připravený a měl by proto začít brát lekce bubnování. Kytarista a zpěvák James Hetfield pak poprvé přepisoval texty a vybrušoval refrény. „Myslíval jsem si, že je to cool, takový ten přístup kašleme na komerci. Teď mi ale dochází, že to bylo víceméně proto, že jsme neuměli hrát. Ale když jsme začali dělat s Bobem, tak jsme se doopravdy naučili, jak zahrát riff nebo rytmus nebo tak. Je to totiž mnohem těžší, než se zdá, ale to nezjistíte, dokud to nezkusíte.“
Album se nahrávalo deset měsíců, náklady překročily hranici milión dolarů, a občas hrozilo, že všem ve studiu hrábne. Bob Rock po patnácti letech od vydání tvrdil, že The Black Album je nejtěžší desku, jakou kdy dělal, kapela zastávala stejný názor. „S Bobem to bylo složitý,“ konstatoval Lars. „Byla to nejtěžší deska, co jsme dělali, protože jsme se navzájem neznali a ještě mezi námi nepanovala důvěra. Takže jsme byli vzájemně dost obezřetní.“ Došlo rovněž na boxovací pytel, protože s přibývajícím časem se dostavila ponorková nemoc. „Prostě se snažíš něco udělat a ne a ne to udělat správně a prostě potřebuješ do něčeho praštit. A pak ti za týden přijde účet. Do tohohle můžeš tlouct a nic tě to nestojí,“ vysvětloval bubeník a dodal, že v poslední době hojně pomůcku používal James. A pak začal Jason nahrávat basu a pytel byl opět v permanenci…
Album s megahity jako Enter Sandman, Sad but True, The Unforgiven a především ploužák Nothing Else Matters, vyšlo v srpnu 1991 a okamžitě ovládlo hitparády v USA a Anglii. Kromě toho kralovalo v Kanadě, Austrálii, Německu, Švýcarsku, Norsku a na Novém Zélandě. Prestižní magazín Rolling Stone zařadil The Black album mezi 300 nejlepších alb historie a na 16. místo v kategorii, Nejlepší alba 90. let. Nepotvrdila se rovněž obava, že změna stylu odradí fanoušky, prodalo se totiž 27 miliónů nosičů, což se do té a od té doby nepodařilo žádné heavymetalová kapele. Na víceméně experiment hodně dobrý, chtělo by se říct.
Zdroje
Mick Wall: Vzhůru do noci, Metallica Biografie
https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_best-selling_albums
