Článek
A teď si představte, že co by v Česku nastalo, kdyby Fico poblahopřál Putinovi k narozeninám. Nebo si s Ruskem dohodl stavbu plynovodu. Případně loni v září podal jménem Slovenska žádost o vstup do aliance BRICS, ve které má Rusko spolu s Čínou hlavní slovo. A ještě k tomu dodal, že BRICS přispívá jedinečným způsobem ke spravedlivému světovému řádu. Což teprve, kdyby Slovensko stavělo ve spolupráci s Rosatom jadernou elektrárnu a premiér hovořil o Putinovi jako o svém příteli. Přitom by Fico víceméně pouze kopíroval, co se vztahu k Rusku týče, tureckého prezidenta Erdogana, jehož výše uvedené turecko-ruské aktivity Česko víceméně blahosklonně přehlíží.
Ukázkový potížista
Navíc, pokud by měla platit slova senátora Fischera, že návštěvy Ruska ohrožují spojence, tedy i ČR není od věci připomenout, že zatímco z vojenského hlediska je Slovensko mezi členskými zeměmi NATO trpaslíkem, Turecko má po USA druhou nejsilnější armádu. Jasně, Turecko není v EU, bezpečnost garantuje v Česku nikoli Brusel, ale Washington.
Kromě toho Ankara prokazatelně zasahuje i do unijního dění. Stačí vzpomenout na léto 2020, kdy Turecko poslalo těžební lodě do vod Kypru, tedy členské země unie s cílem těžit ropu a zemní plyn. V reakci zahájilo Řecko spolu s Francií, Kyprem a Itálií za pár měsíců v konfliktní oblasti východního Středomoří vojenské cvičení. Silně eskalující spor muselo řešit Německo, Řecko a Turecko se pak shodly, že budou jednat.
Ankara rovněž brání vojenským aktivitám členských zemí NATO v rámci EU. Turecko podmínilo podporu Marka Rutteho jako nového šéfa aliance tím, že nebudou zvýhodňovány země unie. „Skutečnost, že členské státy unie hledají alternativy mimo bezpečnostní deštník NATO, poškozují jednotu a solidaritu aliance,“ konstatoval v rozhovoru pro bruselský web Politico turecký ministr obrany Yasar Güller.
Vyvažování a oteplování
Loni v červenci, týden před summitem NATO ve Washingtonu, který proběhl u příležitosti oslav 75. výročí založení aliance, publikoval silně server, Politico text, podle kterého Turecko nemá v úmyslu upustit od své strategie pečlivého vyvažování členství v NATO, oteplování vztahu s Ruskem a jakéhosi spojenectví s Ukrajinou.
Ministr obrany Güller pak reagoval nelibě na slova o tom, že Turecko není v souladu s politikou, kterou se prezentuje zbytek aliance, do které vstoupilo v roce 1952. „Absolutně nechápu prohlášení o nespolehlivosti Turecka, nic takového neexistuje,“ reagoval v rámci písemné odpovědi na otázky, Politico. „V prostředí, které sdružuje 32 spojenců, je nemyslitelné mít stejné názory na každou otázku,“ dodal.
Vyváženost a aktivita
Ministr Güller označil postoj Ankary k válce na Ukrajině za „v rámci strategického partnerství s Ukrajinou a pozitivního dialogu s Ruskem za vyvážený a aktivní.“ Turecko má tak otevřené linky do Kyjeva i do Moskvy. Mimochodem, jedná se o postoj, za který jsou Slovensko a Maďarsko naší vládou přibíjeny na kříž. Proto dodává Ukrajině lodě a drony, turecký výrobce Baykar dokonce staví na Ukrajině továrnu na drony Bayraktar TB2. Vedle toho ovšem zároveň kupuje ruskou ropu a plyn, ostatně, regionální velmoc je ze 49 procent na Rusku energeticky závislá. Turecko také před časem zprostředkovalo dnes již neplatnou dohodu o transportu ukrajinského obilí a jak Güller dodal: „Nedovolíme, aby se Černé moře proměnilo ve strategické bojiště.
Ředitel amerického think – tanku Foreign Policy Research Institute Aaron Stein uvedl, že Turecko vytrvává na své pozici, protože se zdá, že Ankara „dospěla k závěru, že Ukrajina nemůže vyhrát a proto je dobré udržovat s Moskvou korektní vztahy.“ „Turecko chce stabilní vztah s Ruskem, udržet NATO mimo region a zajistit, aby jakákoli potenciální eskalace byla pod kontrolou,“ dodal.
Jen vlastní zájem
Podle armádního generála ve výslužbě Jiřího Šedivého hraje Turecko svou roli regionální velmoci od roku 2018, po zastavení jednání o vstupu do EU. „Řeší své zásadní věci tak, aby to vyhovovalo jejich zájmům, a neberou proto ohledy na ostatní, tedy i spojence v NATO,“ říká bývalý náčelník generálního štábu. Zároveň ovšem odmítá, že Ankara jedná na základě přesvědčení o bezvýhradné podpoře ze strany USA. „Myslím, že to tak úplně není, i když zčásti máte možná pravdu. Američané podporují Kurdy, které Turci považují za své úhlavní nepřátele. A Washington s Ankarou měl velké problémy poté, co Amerika odmítla vydat duchovního Güllena, který byl Erdoganem obviňován ze zosnování pokusu o převrat v Turecku v roce 2016. Spíše to vychází z jejich přesvědčení, že by měli hrát větší roli v regionu a mají právo se rozhodovat více nezávisle, než jiní.“
Skutečnost, že Turecko víceméně kamarádí s Ruskem, zatímco Fico je za totéž v mnohem menším měřítku terčem kritiky, považuje Jiří Šedivý za dvě odlišné záležitosti. „Ale myslím, že jednou přijde čas, kdy se Turecka zeptáme nebo ne, jestli je naším spojencem, nebo ne,“ říká, ale zároveň dodává, že nedovede odhadnout, zdali se bude jednat o roky, či desítky let. „Vývoj je nepředvídatelný. Nevíme, jak ovlivní postoje Turecka na Středním východě. Dlouhodobý trend rozmělňování spojeneckých závazků tak bude pokračovat.“
Zdroje
Rozhovor autora s Jiřím Šedivým
https://www.politico.eu/article/turkey-nato-russia-ukraine-turkish-defense-minister-yasar-guler/
https://www.novinky.cz/clanek/valka-na-ukrajine-lipavsky-k-ficovi-nemusime-se-plazit-pred-masovym-vrahem-40502129
https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/turecko-recko-stredomori-plyn-ropa-konflikt-diplomacie-nemecko_2008270704_eku
