Článek
Kapela se rozhodla poprvé pro dvojalbum, kromě novinek oprášila skladby, které se nevešly na předchozí alba Led Zeppelin III (1970), Led Zeppelin IV (1971) a Houses of the Holy (1973). Elpíčko si pochopitelně pořídil před desítkami let i význačný český „zeppelinolog,“, Michal Pavlíček, zakladatel a kytarista kultovních kapel Pražský výběr a Stromboli.
Rockoví fanoušci řeší přes padesát let, jestli je lepší album Led Zeppelin I nebo Led Zeppelin IV?
Za mě určitě jednička. V té době se totiž jednalo o absolutní šok pro celý svět hudby. Led Zeppelin I byla na svou dobu neuvěřitelně progresivní deska, která nastartovala novou éru rocku a mě zásadně ovlivnila. Nakopla mě do doposud nepoznaných sfér. Nádherná, rocková syrová muzika, protkaná originálními melodiemi a novými harmoniemi, drsnými riffy a kytarovými figurami.
Kam řadíš Physical Graffiti?
Řadím ji na 5. místo, protože první 4 LP jsou prostě kultovní. Ale na Physical Graffiti jsou taky úžasný věci, hlavně velmi výrazná skladba „Kashmir“, pak také „The Wanton Song“ a „Ten Years Gone“. Jasně, je to dvojabum jsou tam i tzv. vyplňovačky, ale jinak se jedná, jako ostatně všechno, co Led Zeppelin nahráli, o další výjimečný počin.
Čím to, že Led Zeppelin nahráli každý rok nové album, každé z nich přineslo posun, hudební hledání a nalezení něčeho nového. Prakticky totéž platí v případě Deep Purple i Black Sabbath?
Přelom šedesátých a sedmdesátých let považuji za možná nejdůležitější epochu v dějinách rockové muziky, vznikly super nápadité kapely s novým pohledem na muziku, kterým vévodila zkreslená elektrická kytara a dravé bubny. Bylo to silná generační výpověď. Po veličinách jako Beatles a Rolling Stones, přišel čas tvrdých kapel v čele s, Led Zeppelin, Deep Purple, Black Sabbath. A co je důkazem síly těchto kapel, že jejich hudba nezestárla? Když si dnes mladí kluci pustí „zepelíny“ nemají pocit, že poslouchají něco z archivu ze sedmdesátých let. Je to hodně nadčasová hudba.
Nebyl popisovaný stav, zapříčiněn tím, že tehdejší studia neumožňovala takovou práci se zvukem, jako je tomu dnes, touha po zvukové dokonalosti může upozadit původní nápad?
Desky z té doby jsou samozřejmě hodně přímočaré, byť i tehdy se experimentovalo, nebylo moc nahrávacích stop, všechno se většinou točilo dohromady. Zvukově jsou ty desky analogové, přirozený teplý zvuk. Vlna hardrocku doslova zaplavila celý svět, Odehrálo se tisíce obrovských koncertů na vyprodaných stadiónech. Měla dopad i na jiné žánry. I slovutní jazzmani začali vnímat rockovou muziku jako něco silně inspirativního a začali s ní koketovat, což vedlo k propojení hudebních stylů, vznikl třeba jazz rock.
Ke kterému jsi taky jeden čas tíhnul. Expanze, Mahagon, Bohemia, Horký dech…
To bylo trochu později. Jazz rock začal hrát Jeff Beck, John McLaughlin přišel s projektem Mahavisnu Orchestra, což mě pochopitelně oslovilo. Proto jsem se v rámci vlastního kytarového vývoje podíval do jiné sféry hudby. Ale srdcem jsem zůstal bigbíťák, „zepelíni“ mě nikdy neopustili.
Album Physical Graffiti se začalo nahrávat v listopadu 1973 v mobilním studiu Headley Grange v Hampshire. Kytarista a producent Jimmy Page a bubeník John Bonham nahráli nejdříve instrumentálku, kterou později předělali v jeden ze zásadních songů kapely „Kashmir.“ Je dobré, když producentem je člen kapely?
To je otázka. Někdo to kočírovat musí. Některé kapely to umí dělat společně. Jiné mají vůdčí osobnosti, které to táhnou. Jsou tady kapely, které potřebují producenta. Natočí demáče, producent jim pomůže s výběrem nápadů, s aranžmá, se zvukem a mixem. Takto vzniká spousta desek. Hudební producent může být i kreativní poradní orgán a může kapelu nakopnout a nasměrovat. Musí ale být s ní dobře naladěný. Ale pokud jsou v kapele výrazné osobností, jako tomu bylo v, Led Zeppelin , tak si svou představu kapela pohlídá sama.
Uplatňuješ stejný princip?
Vlastně jo. Většinu věcí jsem si vyprodukoval sám. Je ale důležité s někým spřáteleným a nezávislým zkonzultovat průběžně výsledek ještě předtím, než to jde ven. Proto dávám kamarádům vzorky k poslechu a jejich názor i reakce mě zajímá. Při natáčení jsem rád sám. Mám doma své studio a zvyknul jsem si na to. Dělám si i zvuk. Jsem vnitřně daleko soustředěnější, než kdyby mi někdo pobíhal ve studiu za zády. Na koncertě jsem zase rád obklopený lidmi.
Psalo se, že baskytarista o občasný klávesák John Paul Jones je nemocný, ale později vyšlo najevo, že nebyl spokojen s tím, kam se kapela ubírá a hodlal skončit. Manažer kapely Peter Grant přerušil nahrávání a Jonesovi řekl, aby si vzal na zbytek roku volno a všechno si promyslel. Jak vnímáš roli Johna Paula Jonese?
Fantastický basista, který do muziky Led Zeppelin vnesl něco úplně nového, předtím se tak basa nikdy nehrála. Vždycky jsem ho vnímal trochu jako šedou eminenci kapely, muže v pozadí, který chápal, že do první řady patří zpěvák Robert Plant a kytarista Jimmy Page, ale zároveň si byl velmi dobře vědom toho, co kapele přináší. Rytmika Led Zeppelin šlapala jako motor. John Bonham to byl famózní bubeník.
Za nejlepší song na Physical Graffity je považován „Kashmir“. Asi souhlas?
Určitě, Page hraje magický stoupající riff. Během pěti vteřin víš, o čem je řeč. Jimmy to uměl dokonale. Když si poslechneš třeba „Whole Lotta Love,“ po třech tónech je jasné, co je to za věc, což je neuvěřitelné. Totéž platí třeba pro „Immigrant Song.“
Riff je otázka osvícení shora nebo se k němu dá propracovat?
Každý riff musí přijít shůry. Funguje jako silný zapamatovatelný rytmicky -melodický motiv. V případě Led Zeppelin to bylo velmi výrazné. Většina kapel v té době vycházela z rhytm and bluesové stopy, angličtí rockeři jako Jimmy Page, Ritchie Blackmore a Tony Iommi ji převzali a přetvořili ji do svého osobitého, tvrdého rockového rukopisu a začali do kytar „řezat.“ Ostatně, Black Sabbath je kapela, která položila základy heavy metalu.
Před více, než deseti lety jsi mi pod dojmem pražského koncertu dvojice Jimmy Page – Robert Plant řekl, že je ti Planta líto, protože to hlasově nedává?
Pánu jako Plant a Page si velmi vážím. Samozřejmě stárneme a dochází k opotřebení prstů, hlasů. Cítí to každý z nás. Ale zpěváci, to mají nejtěžší. Některý věci prostě už nejdou zazpívat jako zamlada v době vrcholné formy. Ale charismatický výraz a obsah jejich sdělení je natolik dominantní a zásadní, že k tobě stálé promlouvá a o to hlavně jde. Plant si našel svojí polohu do takové folk etna, ve které mu to sedne a zpívá nádherně. Je to jeden z největších rockových zpěváků všech dob.
Litoval jsi někdy toho, že po smrti Johna Bonhama v roce 1980, se zbytek kapely shodl na tom, že nebudou hledat nového bubeníka a asi nejslavnější rocková kapela historie se rozpadla?
Chápal jsem to. Ale pro mě se Led Zeppelin vlastně nikdy nerozpadli. Jejich silná hudba a jejich odkaz je natolik živý, jakoby tu s námi byli navždy.
Zdroje: Rozhovor autora s Michalem Pavlíčkem
Wikipedia UK
