Článek
Pánové Pavlíček a Kocáb střídavě zpívali a recitovali text Františka Ringo Čecha o příteli Oldovi, který sbírá staré krámy a hlavně peníze. Peníze si nechá, krámy dá mně a všem se žije přímo náramně. Bubnoval Jiří Hrubeš, který v roce 1985 emigroval po zákazu kapely do Anglie, za bicí soupravou ho pak nahradil Klaudius Kryšpín, ten pro změnu později emigroval do Austrálie. Nejvíce mě ale zaujal baskytarista a zpěvák Vilém Čok, který se stal členem kapely poté, co se Ondřej Soukup rozhodl vydělávat na studio u Karla Gotta. Měl na sobě červenou blůzu s bílým límečkem a zlatými knoflíky, vlasy sčesané dozadu, pohybové kreace a výraz tváře hodný chovance psychiatrické kliniky. Na normalizaci absolutní bomba.
Justice na hlavu
Po deseti letech jsme se s Vildou potkali a spolupracovali, první polovina devadesátek byla hodně intenzivní a plná až neskutečných příběhů. Pak jsme se skoro dvacet let neviděli, až přišel soud, ve kterém se Pražský výběr snažil dohnat spravedlnost prostřednictvím procesu s bývalými příslušníky StB Jiřím Karáskem a Václavem Sklenářem. Tito byli na konci září uznáni vinnými tím, že v roce 1983 rozložili skupinu Pražský výběr. Po vynesení rozsudku oba estébáci dostali dva roky podmínku a peněžité tresty, přičemž předsedkyně trestního senátu Anežka Pudilová na jedné straně uznala, že tresty jsou mírné, ale soud je vzhledem k okolnostem nepovažuje za příliš mírné, se Vilém rozesmál. „To opravdu nešlo. Měl jsem na výběr praštit pěstí do stolu, za což by mě vyvedli, tak jsem zvolil druhou možnost,“ zdůvodnil své konání. „Bylo nám vysvětleno, že výše peněžitého trestu je přímo úměrná k výdělkům obžalovaných. Jelikož jsou oba důchodci a částka se odvíjí od jejich apanáže. Přitom za ty roky, co sloužili peklu, si mohli přijít na slušné peníze nebo movité majetky, čímž jsme u soudu argumentovali. Jenže soud nemá v kompetenci toto přezkoumávat! Zkrátka naše soudnictví mi přijde postavené na hlavu,“ konstatoval Vilém s doplňující informací, že peníze, které budou muset pánové Karásek se Sklenářem zaplatit, nejsou pro perzekuované členy kapely, jedná se o pokutu státu. Pražský výběr se musí obrátit na ministerstvo vnitra.
Spravedlivá odplata
Přesto je Vilda Čok přesvědčený o tom, že byť v průběhu soudu nezaznamenal náznak kajícnosti, obžalovaní „nabídli“ pouze kamenné tváře a nikdo z kapely neprahnul po tom, aby dva estébáčtí důchodci skončili ve vězení, verdikt soudu, ač humorný, měl smysl. „Důležité je, že se jasně ukázalo, že i po desetiletích boží mlýny zamlely. Je to pro nás obrovská satisfakce. Mohlo to přijít sice dříve, ale je potřeba si uvědomit, že i 20 let po revoluci byla většina soudců v KSČ. Proto nemělo smysl to tenkrát otvírat. Teď už je situace lepší, a když si představím, jak ti Stbáci v hospodě před partou kamarádů vstávají a opouští lokál či si od nich lidi odsedávají, to je právě ta satisfakce. Do jejich smrti to budou mít na talíři. To je spravedlivá odplata.“
Omyl komunistických strejdů
Kauza Pražského výběru navíc ukazuje po více než čtyřiceti letech stupiditu komunistického režimu první poloviny osmdesátých let. Místo toho, aby kapela, jejíž muzika přerostla hranice Československa, jezdila po světě a vydělávala režimu valuty, došlo na takřka úspěšnou snahu o likvidaci. „To jsi řekl zcela přesně. Oni si prefabrikovali spoustu nepřátel včetně nás. Největší omyl těch komunistických strejdů spočíval v nevědomí toho, že punk byl především hnutím dělnické třídy, chudých vrstev a byli to většinou levičáci. Oni nás s anglo – americkým punkem srovnávali a vůbec jim nedošlo, že by punk měli oslavovat jako nový hudební dělnický styl. Jak správně tenkrát napsal hudební kritik pan Vlček, Pražský výběr byl zpočátku kapelou „smíchového typu“. Olda, Zubatá, Hrabě X. O něco později přišel vzdor proti maloměšťáctví i systému, jako Nafta nad zlato, Proč jen já, Můj koníček.“
Album, které mělo přijít
Přestože bylo jedno ze stěžejních alb českého rockové historie Straka v hrsti nahráno v roce 1982, vzhledem k zákazu Pražského výběru v období 1983 – 1986 bylo vydáno až v roce 1989. Do té doby bylo šířeno v rozporu s přáním režimu především na magnetofonových kazetách. „Hele, já jsem determinista, takže věřím, že nic se neděje jen tak a že minulost ovlivňuje i přítomnost! To album mělo zkrátka tehdy přijít,“ odpovídá Vilém na otázku, zdali síla alba nevychází z existence společného nepřítele v podobě totalitního režimu. Navíc písně Zubatá, Hrabě X, Pražákům je hej či na václavským Václaváku oslovují fanoušky po více než 40 letech. „Lidi cítí, že hudba Pražského výběru je zcela originální, neotřelá. Nějak jim to došlo. Tak jako to došlo i mně, když jsem se rozhodoval, zda do kapely vstoupím. Takže minulost se hudbou přetavila v přítomnost. Kapela má doteď stejnou sestavu, což je tedy také velká deviza.“
Baví a velmi
Vilém Čok souhlasí s tím, že co kapelu nezabilo, to jí posílilo. Pražský výběr nezničili komunisti, vlastní ambice a rozepře. „No bylo to o prsa. Měli jsme několik delších pauz, ale vždycky jsme dokázali najít k sobě cestu. Je to o komunikaci, vyříkat si věci a nebýt přitom debil.“
Výsledkem jsou mimo jiné nadšené recenze koncertu Pražského výběru v Barák Music Club Ostrava. Atmosféra je důkazem toho, že muzicírování i po více než čtyřech desetiletích baví. „Baví a velmi. Z Pražského výběru se stal kult a lidi tuší, že už toho moc nenahrajeme, takže nás chtějí ještě vidět. Já říkám že „kapela je křehká květinka“ a může během krátké doby uvadnout,“ upozorňuje první „pankáč“ v Čechách, „a vlastně nezáleží na penězích, stylu atd…Vše je to o lidech. Když se chováš ke druhým dobře, tak se dobře bude dít i tobě. Nejde o to dělat ze sebe blbce. To už je jiná kapitola života…“
