Článek
Když jsme se o Charliem s manželem dozvěděli, docela nás to zasáhlo. Ne tak jako americky zasáhlo, prostě křesťansky zasáhlo. Protože si najednou uvědomíš, že je dost možný, že i v Evropě se jednou bude za tradiční, konzervativní, pravicové a biblické hodnoty vraždit. Kéž by ne. Ale pokud ano, musíš se rozhodnout, na které straně budeš stát ty.
Nejspíš jsme si o tom zrovna povídali, takže nás děti slyšely a začaly se ptát. S dětmi mluvíme na rovinu.
Děti: “ O čem se bavíte? Kdo koho zastřelil?"
My: „Víte, byl jeden tatínek v Americe, který chodil po školách, kam chodí starší děti, a mluvil o Bohu a o mužích a ženách a manželství a miminkách a o tom, jak by svět měl podle Boha fungovat. Měl manželku a dvě malé děti. No a na jedné takové akci ho někdo zastřelil.“
Děti: „Hm. A on už je mrtvý? Už se k těm dětem nevrátí?“
My: „Ano, mrtvý, nevrátí.“
Děti: „A je v nebi? S Bohem?“
My: „Ano.“
Děti se zadívaly, kývly, jako že rozumí a šly si hrát. Někdo by možná řekl, že se s menšími dětmi o smrti a o takových „škaredých“ věcech mluvit nemá, ale my jako křesťani jednak chceme, aby znaly pravdu, a jednak ukazujeme, že život na téhle zemi sice je důležitý, a to hodně, ale kde strávíme věčnost po smrti je ještě mnohem mnohem důležitější.
Takže i když je vražda Charlieho Kirka tragédie a jeho rodina i jeho tým to bez něj budou mít těžké, on prožil svůj život s Bohem a pro Boha a je na místě, o kterém se nám zatím může jen snít. My jsme ještě tady. A je jen na nás, abychom se svým životem naložili tak, ať se nemusíme jednou stydět.
Někde jsem četla citát: „Křesťana nemůžeš zabít, jen změníš jeho adresu.“
