Článek
Šumavské osady Velký a Malý Kozí Hřbet
Kozí Hřbety, jak se oblasti mezi oběma osadami říká, protíná dnes zelená turistická značka. Ačkoliv tudy neprochází přímo davy, místo je to určitě zajímavé. Jde například o to, že zmíněná turistická stezka zde kopíruje dávnou obchodní trasu vedoucí z Čech do Bavorska. Ta byla známá jako Zlatá stezka. Není proto divu, že i přes drsné prostředí zde žili lidé.
Osady se souhrnným názvem Kozí Hřbety zde prokazatelně byly už ve středověku, od 16. století zde pak žil dokonce nastálo i jeden celník. Ten měl za úkol dohlížet na výběr cel od obchodníků putujících po Zlaté Stezce. Vysoká nadmořská výška ale místním lidem život rozhodně neulehčovala. Na drsné zimy byli obyvatelé zvyklí, to, co se ale stalo na přelomu let 1851 a 1852, bylo ale naprosto výjimečné.
Odříznuté Kozí Hřbety
Podzim roku 1851 byl podle všeho velmi příjemný a dlouhý. Po něm ale udeřila tuhá zima. Z nebe se valily přívaly sněhu, a to v takové míře, že byl brzy prakticky znemožněn pohyb mimo stavení. Lidé si museli prokopat tunely, aby mezi chalupami a hospodářskými staveními mohli vůbec nějak procházet.
Cesta do údolí a do okolních vesnic byla naprosto vyloučená. Sněhu bylo tolik, že kdyby se někdo propadl do závěje, neměl by šanci dostat se z ní ven. Během zimy potom přišla krátká obleva. Zpočátku mohla vypadat jako předzvěst lepších časů. Opak byl ale pravdou. Hned po ní totiž opět udeřily mrazy a sníh se najednou proměnil v led tvrdý jako kámen.
Lidem v Kozích Hřbetech docházelo jídlo a byli nuceni jíst slámu nebo syrový oves. Lidé začali umírat hladem a současně se začaly šířit nemoci. Když konečně přišlo jaro, lidé v okolí očekávali, že sousedé z Kozích Hřbetů jako obvykle dorazí. Když ale dlouho nikdo nešel, začínalo být jasné, že přes zimu se v odlehlých osadách muselo stát něco hrozného. A tak tomu také skutečně bylo.
Byla zorganizována výprava, která měla objasnit proč z Kozích Hřbetů nikdo po zimě nesešel do údolí. Když výprava dorazila na místo, zjevil se jí obraz naprosté zkázy. Ten popsal ve svém díle i známý spisovatel Šumavy Karel Klostermann. V každém stavení leželo několik mrtvol, ti kteří přežili už neměli sílu ani na to, aby mrtvé vynesli ven. V chalupách panoval nesnesitelný zápach a lidé vychrtlí na kost prakticky nebyli schopni jediného pohybu.
Kvůli šířícím se nemocem muselo být posléze vybavení chalup prakticky celé spáleno interiéry vyvápněny a teprve potom se domy staly opět obyvatelnými. Současně se zpráva o tragédii roznesla po okolí a na Kozí Hřbety začala okamžitě proudit pomoc v podobě potravin, peněž i nejrůznějšího vybavení. Silná vlna lidské solidarity je asi jediným světlým bodem tohoto jinak děsivého příběhu.
Otázkou je, kolik lidí vlastně zimu na Kozích Hřbetech nepřežilo. Klostermann píše o tom, že v téměř každé chalupě byli tři až čtyři mrtví. Kroniky také mluví o tom, že zemřela polovina všech obyvatel osad. Problém je, že si nejsme tak úplně jistí, jaký byl celkový počet obyvatel osad v polovině 19. století. V roce 1930 to bylo 320 lidí. Zda to bylo o necelých sto let dříve více či méně, nevíme. Řekněme proto, že zimu mezi lety 1851 a 1852 nepřežili na Kozích Hřbetech desítky lidí. To zní jako realistický odhad.
