Článek
Co se děje s víčky astronautů
U astronautů dochází k posunu obočí a obou očních víček směrem nahoru, což mění tvar oční štěrbiny a tím i celkový výraz tváře. Nejde jen o nějaký subjektivní pocit, tento jev je dobře zdokumentovaný. Jde každopádně o přímý důsledek celého spektra nejrůznějších biomechanických a fyzikálních procesů.
Co se děje ve stavu beztíže
Obecně platí, že ve stavu beztíže dochází v lidském těle k dramatické proměně fyzikálních sil, které za normálních okolností formují naši anatomii. Jedním z nejvýraznějších a nejnápadnějších efektů dlouhodobého pobytu ve vesmíru jsou změny v obličeji.
Na Zemi je lidské tělo neustále vystaveno gravitaci, která táhne tělesné tekutiny směrem k dolním končetinám. Cévní systém a jeho svalové pumpy jsou proto tomuto tlaku přizpůsobeny. Jakmile ale astronaut vstoupí do stavu mikrogravitace, situace se změní a jeho tělo je vystaveno podmínkám, na které není tělo stavěno.
Dlouhodobý pobyt ve vesmíru má celou řadu fyziologických efektů.
Proč se astronautům víčka posouvají
Důsledkem uvedených vlivů je masivní přesun tekutin, při němž se přibližně jeden a půl až dva litry mezibuněčné tekutiny a krve přelijí z dolní poloviny těla směrem k té horní, tedy k hrudníku, krku a hlavě. Tento přesun pak vyvolává celou řadu anatomických reakcí.
Měkké tkáně v okolí očí mají vysokou poddajnost a snadno akumulují tekutinu. To způsobuje výrazný otok obličeje, jakýsi „syndrom opuchlé tváře“. Nahromadění tekutiny navíc vytváří mechanický tlak, který vytlačuje okolní struktury a napíná kůži v oblasti obličeje.
Další věcí je, že na Zemi působí gravitace jako neustálá protiváha obličejovým svalům. Jinými slovy, táhne kůži i měkké tkáně čela, tváří a víček směrem dolů. Ve stavu beztíže tato síla logicky nepůsobí. V normální gravitaci udržuje čelní sval obočí v stabilní poloze proti působení gravitace, bez ní se ale zvedá obočí o několik milimetrů výše.
Nejde ale jen o estetiku. Posun očních víček a obočí směrem nahoru má i ryze praktické důsledky pro zrak astronautů. Tlak vytlačeného dolního víčka na spodní část rohovky může měnit její zakřivení a vyvolat astigmatismus. Ve stavu beztíže se navíc slzy nerozprostírají gravitací po celém oku, ale tvoří kolem oční štěrbiny souvislou vrstvu tekutiny. Zvednuté dolní víčko drží slzy přímo v zorném poli, což může způsobovat rozmazané vidění.
Dobrou zprávou je pro astronauty to, že po návratu do pozemské gravitace se tělo postupně vrací do původního stavu. Gravitace opět začne táhnout tekutiny směrem do dolních končetin, tkáňový otok obličeje ustupuje a čelní sval se znovu přizpůsobuje konstantní zátěži. Obvykle během několika dnů až týdnů se potom obočí i oční víčka navrací do svých původních anatomických pozic.
K minimalizaci popsaných efektů se každopádně testují rozličná protiopatření, například podtlaková zařízení pro dolní polovinu těla, která během spánku astronautů simulují účinky gravitace a přitahují tekutiny zpět do dolních končetin.
