Článek
Svalbard: geologie, příroda i geopolitika
Souostroví Svalbard neboli Špicberky patří k místům, která se vymykají našim běžným představám o tom, jak lidé žijí. Region hluboko za severním polárním kruhem, přibližně napůl cesty mezi severním Norskem a severním pólem, a přesto zde po více než sto let existují stálá sídla, infrastruktura i hospodářská činnost. Je to umožněno i relativně teplými mořskými proudy.
Svalbard je symbolem přesto arktické divočiny, extrémních klimatických podmínek a křehkých ekosystémů, ale také laboratoří pro vědu, mezinárodní spolupráci a diskuse o budoucnosti Arktidy. Takto podáno to zní samozřejmě ideálně. Realita se může ale velmi brzy změnit, neboť Arktida se dostává do popředí zájmu velmocí a je považována za jedno z potenciálních ohnisek nového konfliktu. Ten by se samozřejmě dotkl i Špicberk. Doufejme, že k tomu nedojde a vše zůstane tak, jak je tomu dnes.
Z hlediska mezinárodního práva patří Svalbard Norsku, právní systém je však zcela výjimečný. Jeho základem je tzv. Svalbardská smlouva z roku 1920, která Norsku přiznává svrchovanost, avšak současně zaručuje občanům signatářských států (patří mezi ně i Česká republika jakožto nástupnický stát Československa) rovný přístup k hospodářským aktivitám a pobytu. Tento zvláštní status formoval podobu souostroví po celé 20. století a dodnes z něj činí jedno z nejzajímavějších míst světa z hlediska mezinárodního práva. Ale pojďme se raději věnovat přírodním zajímavostem a unikátní historii tohoto regionu.
Není na světě moc míst, kde na vás čekají podobná panoramata.
Od velrybářů k horníkům
Poprvé začal být Svalbard pravidelně využíván v 17. století, kdy se oblast stala centrem intenzivního velrybářství. Holandští, angličtí i dánští velrybáři zde zakládali sezónní stanice, z nichž dnes zůstaly ruiny, o které se zajímají archeologové. Po vyčerpání velrybích populací význam souostroví upadl, aby znovu vzrostl na přelomu 19. a 20. století s objevem ložisek uhlí.
Těžba uhlí se stala hlavním hospodářským pilířem Svalbardu po většinu 20. století. Vznikla města jako Longyearbyen, Barentsburg či dnes již opuštěné Pyramiden. Právě zde se nejviditelněji projevil zvláštní právní režim: vedle norských dolů zde dlouhodobě fungovala i sovětská, respektive ruská těžební společnost. Po konci studené války význam uhlí postupně klesal a dnes je již jen dědictvím minulosti.
Většinu ostrovů tohoto souostroví pokrývají hory, ledovce a tundra, přičemž ledovce zabírají zhruba 60 % rozlohy. Pobřeží je hluboce členěné fjordy. Fauna Svalbardu je poměrně chudá na počet druhů, o to je ale ikoničtější. Typickým symbolem je samozřejmě lední medvěd, který je zde chráněn. Lidé se ale mimo obydlené oblasti musí pohybovat zásadně ozbrojeni. Vedle něj zde žijí sobi, polární lišky či početné kolonie mořských ptáků. Moře je zde pak bohaté na ryby, tuleně a vrací se i velryby.
Nesmíme zapomenout zmínit, že vzhledem k poloze souostroví zde trvají polární den i polární noc tři měsíce. Pokud budete chtít Svalbard navštívit, rozhodně si dobře naplánujte, kdy to bude.
Lední medvěd je ikonickým zvířetem Svalbardu.
Dnešní život na Špicberkách
V dnešní době žije zde „na konci světa“ přibližně dva a půl tisíce obyvatel, převážně v Longyearbyenu. Život se zde řídí specifickými pravidly. A nemáme tím na mysli jen politiku. Není zde možné se narodit ani zemřít. Ano, vážně nemocní a těhotné ženy jsou přepravováni na pevninu. Také zde prakticky neexistuje nezaměstnanost. Je to tím, že sociální systém je výrazně omezený a specificky regulovaný. Souostroví je prostě místem určeným spíše aktivní, pracující populaci. To není diskriminace, je to prostě dáno naprosto specifickými podmínkami.
To se projevuje i jinak. Funguje zde mimořádně silný pocit komunity a vzájemné odpovědnosti. Extrémní přírodní podmínky zde nejsou abstraktním pojmem někde v pozadí, nýbrž každodenní realitou, která formuje vztahy mezi lidmi i k okolní přírodě.
Zdroje informací:
