Hlavní obsah
Cestování

Jamalský Novyj Port:přístav bez lodí a ledová brána do mrazivého podzemního labyrintu v permafrostu

Foto: Fero HRABAL-KRONDAK

Reportáž o cestách po arktickém poloostrově Jamal a návštěvě ledového podzemního komplexu v hloubi permafrostu v Novém Portu. Výňatek z mého „literárně-politologického cestopisu“ Přes Čukotku na Fidži a zpět – 2.

Článek
Foto: F. R. Hrabal-Krondak: (Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět, ISBN 978-80-8236-001-4)

Mapa lokalizace Jamalu

Tak jako je oxymóronem název osady Kamenný mys nacházející se na písku, je zhmotněným oxymóronem i Novyj Port.

Ačkoliv název obce k tomu evokuje, kromě několika nákladních člunů (barží) tu nic nepřipomíná pulzující přístav. Stejně jako v případě Kamenného mysu, ležícího na písku, i název Novyj Port je dnes zavádějící, jelikož plány komunistických plánovačů se i zde střetly s realitou a jejich sen o vybudování strategického přístavu vzal za své.

I pasažérské říční lodě musí kvůli mělkým pobřežním vodám kotvit daleko od břehu, u plovoucího mola, odkud cestující převáží na břeh čluny:

Foto: Fero HRABAL-KRONDAK

Debarkader / plovoucí molo pro cestující - Novyj Port / Jamal

Foto: Fero HRABAL-KRONDAK

Provizorní přístavní molo pro cestující - Novyj Port / Jamal

Zatímco v okolí Salechardu je Ob hluboký až 23 m, v těchto místech se totiž pohybuje hloubka jen kolem 4 m.[1] Přičemž i kýl běžné pasažérské lodi měří minimálně 2,40 m. Blíže ke břehu tak nemohou kvůli nízké hladině doplout ani linkové lodě, které musí kotvit u plovoucího mola několik set metrů od pobřeží. Mezi touto plošinou a samotným pobřežím převáží pasažéry bárka.

Foto: F. R. Hrabal-Krondak: (Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět, ISBN 978-80-8236-001-4)

Mapa Jamalu / JANAO

Kromě několika panelových bytovek a mohutných potrubí v dálce se zdejší vesnice nějak zvlášť neliší od někdejší osady, která zde vznikla v roce 1921 (jako lodní překladiště v rámci otevření Severní mořské cesty).

Z Omsku sem připlouvaly parníky a remorkéry s vlečnými čluny naloženými dřívím, obilím, železnou rudou apod., a v Novém Portu se všechno zboží překládalo. Ovšem přímo na vodě, protože námořní lodě nemohly kvůli velmi malé hloubce v přístavu přirazit ke břehu.

Koncem 30. let 20. století Novyj Port začal ztrácet význam jako překladiště zboží, protože v roce 1929 vznikl na Jeniseji přístav Igarka, který měl hlubší kotviště, a tak se odtud hlavní část nákladní dopravy přesunula tam. Novyj Port nadále fungoval jako přístaviště rybolovné flotily.

Význam Nového Portu vzrostl (byť zdánlivě) až po II. světové válce v souvislosti se Stalinovou chimérou Transpolární železniční magistrály. V uvedeném projektu, ignorujícím zmíněnou skutečnost nedostatečné plavební hloubky, měl Novyj Port hrát významnou roli jako nákladní přístav.

Bez ohledu na realitu se tak začalo s budováním přístavních zařízení.

Foto: Fero HRABAL-KRONDAK

Jenom doplním, že vedle specpereselenců se na budování zdejší infrastruktury podílely i tisíce vězňů různých národností, tvořících tehdy osazenstvo GULAGu. Právě trestanci z tábora Bajdarlag vybudovali i samotný zdejší přístav.

Novoportská pobočka GULAGu vznikla v květnu 1948 právě za účelem výstavby lodního překladiště v této zátoce Obského zálivu, aby se zde mohlo překládat zboží a materiál z říčních lodí na lodi námořní a naopak.[2]

Na 2 500 vězňů Bajdarlagu bylo – kromě stavby přístavu – zaměstnaných i v přípravných pracích na stavbu železniční trati ze stanice Obskaja přes Jar-Sale, Novyj Port na Kammenný mys. Šlo o tzv. „Strojku 502“, odbočku Stalinovy Transpolární magistrály, po které zde dnes těžko budete hledat nějaké stopy. (Její plány však momentálně znovu oprašují šéfové Gazpromu.)

Ve zdejším táboře zvláštního režimu na břehu Obské zátoky, označovaném jako lagpunkt č. 34, se nacházeli vězni, kteří tam byli posláni za „zvláštní“ přestupky. Šlo o tzv. „tichý“ tábor: zdejší vězni neměli právo dostávat dopisy, poslouchat rádio anebo číst noviny. Kromě Rusů, zde byli vězněni hlavně Baltové, Poláci a Ukrajinci, ale i Japonci a zástupci jiných národností. Bydleli po 6 až 10 lidech v zemljankách, které byly navzájem ještě od sebe izolovány plotem z ostnatého drátu.

Na rozdíl od zapomenuté „Strojky 502“, Stalina, sovětský režim i perestrojku úspěšně přežil unikátní projekt německého inženýra Beckmanna, který je hlavní zdejší pamětihodností – tzv. Mjorzlotnik.

Jde o obří přírodní chladničku, resp. mrazák, labyrint tunelů, vysekaných zde v mrazivém permafrostu v 50. letech minulého století vězni GULAGu.

Foto: Fero HRABAL-KRONDAK (Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět - 1, ISBN 978-80-8236-001-4)

Novoportské Thule aneb Mjorzlotnik

Objekt Mjorzlotniku (nazývaného rovněž „Věčnjaja mjorzlota“) se nachází v majetku či správě firmy Novoportovskij rybozavod. Rybozavod totiž podzemní prostory vysekané v permafrostu využívá na skladování ryb (jesetera, nelmy, muksuna, rjapušky atd.).

Foto: Fero HRABAL-KRONDAK (Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět - 1, ISBN 978-80-8236-001-4)

Mjorzlotnik - Novyj Port / Jamal

Foto: Fero HRABAL-KRONDAK (Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět - 1, ISBN 978-80-8236-001-4)

Mjorzlotnik - Novyj Port / Jamal

Existence tohoto úložiště a samotného Novoportovského rybozavodu je neoddělitelná od historie, vzniku a rozvoje vesnice Novyj Port, jež vznikla v roce 1927 jako faktorie (obchodní stanice)[3] a rybolovná základna (malý přístav a manufaktura na rybí konzervy).

Zmíněný rybolovný závod byl vybudován ve 30. letech rukama vyhnanců, kteří sem byli deportováni v průběhu tzv. „rozkulačování“ za vlády Stalina od roku 1931. Prvními stálými obyvateli Nového Portu tak byli rolníci z jižního Ruska a Povolží.

Současný Novoportovskij rybozavod je nástupcem někdejšího Obgosrybtrestu, založeného v r. 1931, okolo kterého vlastně teprve vznikla nynější vesnice, jejíž obyvatelé byli až do nálezu zdejších ropných ložisek v 60. letech do jednoho spjati s rybářstvím a rybozpracujícím průmyslem.

Ze zdejší základny byl organizován rybolov po téměř celém Obském zálivu. V roce 1940 měla továrna poměrně silnou flotilu, skládající se z 53 člunů, dvou kutrů (Leninec a Naděžnyj) a desítky dalších plavidel.

Vchod do Mjorzlotniku, fantastického podzemního ledového labyrintu, připomínajícího panství Ledové královny, resp. interiér opuštěné antarktické stanice či hnízda „Ledového červa“ v Grónsku[4], se nachází ve strmém břehu pár metrů od přístavních jeřábů.

Foto: Fero HRABAL-KRONDAK

Vstup do Mjorzlotniku: Novyj Port - Jamal

Útroby svahu poblíž přístaviště jsou protkány labyrintem tunelů, vysekaných zde v 50. letech minulého století vězni GULAGu. Podzemní komplex, tvořený stovkami metrů chodeb o průměru 3-5 metrů a rozkládající se na ploše zhruba 1 ha, má kapacitu slušného chladírenského závodu – 19 000 m3. A navíc tento mrazák, sloužící k uskladnění až 2 000 tun ryb, nevyžaduje kromě osvětlení žádný přísun energie a v průběhu let neprošel fakticky zásadní rekonstrukcí.

Foto: Fero HRABAL-KRONDAK (Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět - 1, ISBN 978-80-8236-001-4)

Mjorzlotnik - Novyj Port / Jamal

Foto: Fero HRABAL-KRONDAK (Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět - 1, ISBN 978-80-8236-001-4)
Foto: Fero HRABAL-KRONDAK (Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět - 1, ISBN 978-80-8236-001-4)

Mjorzlotnik - Novyj Port / Jamal

Bez ohledu na to, jaké slunečné počasí panuje nahoře, zde – deset metrů pod povrchem – se teplota pohybuje okolo -15°C.

Foto: Fero HRABAL-KRONDAK (Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět - 1, ISBN 978-80-8236-001-4)

Mjorzlotnik - Novyj Port / Jamal

Foto: Fero HRABAL-KRONDAK (Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět - 1, ISBN 978-80-8236-001-4)

Mjorzlotnik - Novyj Port / Jamal

Foto: Fero HRABAL-KRONDAK (Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět - 1, ISBN 978-80-8236-001-4)

Mjorzlotnik - Novyj Port / Jamal

Foto: Fero HRABAL-KRONDAK

Mjorzlotnik

Foto: Fero HRABAL-KRONDAK

Mjorzlotnik

Foto: Fero HRABAL-KRONDAK

Mjorzlotnik - Novyj Port / Jamal

Výstavbu podzemního komplexu řídil německý inženýr Gustav Beckmann, jehož rodina se na Jamalu ocitla v r. 1942 v rámci deportace etnických Němců z evropského Ruska.

Šlo fakticky o stavbu internacionální. Budovateli Mjorzlotniku byli totiž tzv. specpereselenci („zvláštní přesídlenci“), což byli vyhnanci, kteří sem (stejně jako do jiných oblastí Sibiře a S. Asie) byli od poloviny 30. let deportováni v rámci násilných deportací celých národů a etnických skupin z jejich domoviny.[5] Z jižních částí Ruska byli sem, do neobydlených oblastí Dálného severu, od konce 30. let posíláni rolníci označení za kulaky a zbavení těžce získaného majetku, aby zde otročili v novodobých galejích.

Návštěvníkovi stačí patnáctiminutová procházka ledovým královstvím, aby si dokázal živě představit utrpení těch chudáků, kteří tyto chodby před 60 lety razili. Stejně jako těch, co tady následně museli – v chatrných vaťácích – pracovat.

Foto: Fero HRABAL-KRONDAK

Mjorzlotnik, Novyj Port - Jamal

Estonci, Finové, Ingušové, Kalmykové, Litevci, Lotyši, Moldavané, Němci, Tataři, Ukrajinci a Židé zde v nelidských podmínkách rubali tunely v permafrostu ručně, pomocí krumpáčů a lopat. Tuny suti vynášeli z podzemí na nosítkách.

Foto: Fero HRABAL-KRONDAK (Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět - 1, ISBN 978-80-8236-001-4)

Vyhnanci – zpočátku hlavně Povolžští Němci, Ukrajinci (obyvatelé západní Ukrajiny), Bělorusové a Moldavané z Besarábie – sem byli transportováni na otevřených nákladních člunech jako dobytek, přičemž již cestou mnoho z nich zemřelo hlady, vyčerpáním, zimou a na různé nemoci.

Ti, kteří přežili strastiplnou cestu v těljatnicích (dobytčácích) i přepravu v útrobách železných barží, si museli poté, co dorazili na Jamal, sami vykopat zemljanky, v nichž jakžtakž přežili první severskou zimu. Posláním těchto „zvláštních osadníků“, kteří vesměs nikdy v životě neviděli moře nebo veletok podobný Obu, bylo zabezpečit chod zdejšího rybolovného závodu. Přísun těchto otroků byl určován podle výrobního plánu zdejšího závodu a s ohledem na „využitelnost kontingentu“.

Původně mělo třeba do novoportského rybářství nastoupit 650 lidí, ale bylo jich přivezeno 884 (195 mužů, 484 žen, 208 dětí), z nichž jen 375 bylo fyzicky způsobilých. Životní podmínky specpereselenců se nijak zvlášť nelišily od podmínek zdejších trestanců, obývajících nedaleký tábor Bajdarlag.

V Novém Portu tak dodnes žijí a pracují lidé, jejichž rodiny, pocházející ze všech koutů bývalého Sovětského svazu, se zde ocitly v rámci stalinských represí. Například paní Mukabenova, zdejší učitelka ruštiny, zmiňuje příběh své kalmycké babičky vzpomínající na strašné události prosince 1943, kdy byli během pouhých 3 dnů všichni Kalmykové deportováni na Sibiř a Dálný sever. Vojáci NKVD tehdy vtrhávali do domů po celém Kalmycku a vyháněli z nich ženy, starce a děti, jejichž muži, synové, otcové a bratři v té době vesměs hrdinně bránili zemi před nacisty.[6]

Foto: Fero HRABAL-KRONDAK - Ilustrace z mé knihy Přes Čukotku na Fidži a zpět 2 (ISBN 978-80-8236-016-8)

Lidé tehdy dostali na přípravu k opuštění domova pouhou hodinu. Někdy pouhých pár minut. Směli si s sebou vzít jen věci základní potřeby: osobní věci, oblečení, trochu jídla.

Během operace pod kódovým názvem „Ulusy“ bylo pozatýkáno a deportováno na 110 000 příslušníků kalmycké národnosti. Jenom během první, největší vlny v prosinci 1943 v nevytopených vlacích[7], v období krutých sibiřských mrazů na následky podvýživy a hrozných hygienických podmínek zemřelo cestou kolem 1 500 lidí, a ještě více jich těžce onemocnělo. V průběhu první sibiřské zimy pak zemřelo přes 10% dalších deportovaných Kalmyků.[8]

Do Jamalo-něneckého autonomního okruhu bylo deportováno 514 rodin, tj. celkem 1 210 příslušníků kalmycké národnosti. Navzdory 13 letům nuceného exilu prý ale zdejší Kalmykové neztratili své kořeny, kulturu ani tradice.[9]

Foto: Fero HRABAL-KRONDAK

Ledové koridory Mjorzlotniku, Novyj Port - Jamal

Foto: Fero HRABAL-KRONDAK, Ilustrace z mé knihy Přes Čukotku na Fidži a zpět 2 (ISBN 978-80-8236-016-8)
Foto: Fero HRABAL-KRONDAK, Ilustrace z mé knihy Přes Čukotku na Fidži a zpět 2 (ISBN 978-80-8236-016-8)

---------------------------------------------

Poznámky a vysvětlivky:

[1] Obský záliv je obecně poměrně mělký, průměrná hloubka je 12 metrů a největší 25 m.

[2] Další vznikly v letech 1947-1949 ve vesnicích Jar-Sale a Mys Kamennyj.

[3] V roce 1927 zde byla otevřena faktorie pro obchodování s kočovnými domorodými obyvateli.

[4] Někdejší supertajná americká základna Camp Century poblíž Thule, vybudovaná v roce 1959 v rámci programu „Ice Worm“, která měla pod ledovým příkrovem skrývat sila se 600 balistickými střelami. V r. 1966 byl celý komplex definitivně opuštěn.

[5] Pro deportované a vysídlené občany se vžila specifická terminologie: zatímco „ssylka“ (vyhnanství) byla trestním zákoníkem z r. 1926 definována jako „vykázání za hranice SSSR nebo konkrétního kraje s povinným usídlením v jiné oblasti“, „vysylka“ (vypovězení) znamenala „vykázání se zákazem pobytu v jednotlivých krajích“. Za války pak byla zavedena ještě další kategorie vyhnanství – „specpereselenije“ (zvláštní přesídlení). Týkala se deportací celých „nespolehlivých“ neruských národů a etnických skupin vyhnaných „navždy“, bez práva výjezdu do okresů jejich dřívějšího pobytu. Oběťmi totálních deportací se stalo 11 národů bývalého SSSR (Balkaři, Čečenci, Finové, Ingušové, Kalmykové, Karačajci, Korejci, Němci, Poláci, Řekové a krymští Tataři), 48 národů bylo přesídleno částečně.

[6] Ačkoliv je pravda, že 5-7 000 Kalmyků sloužilo v řadách Wehrmachtu, resp. Kalmyckého jízdního sboru, na 40 000 kalmyckých vojáků ovšem naopak bojovalo v řadách Rudé armády.

[7] K provedení operace „Ulusy“ bylo použito 46 nákladních vlaků.

[8] Do počátku 50. let se populace Kalmyků na území Sovětského svazu zmenšila zhruba o 30%.

[9] Zdrojem uvedených informací byla hlavně diplomová práce „Deportace kalmyckého národa na Sibiř (1943-1957)“ Yulie Dordzhievy, FF UK Praha 2013.

Foto: Fero HRABAL-KRONDAK

Západ slunce - Novyj Port / Jamal

Foto: Fero HRABAL-KRONDAK

Západ slunce, na obzoru planou plynové „pochodně“ rafinérie - Novyj Port / Jamal

========================================================

Zdroj:

díl druhý (ISBN 978-80-8236-016-8; strany 209-215)

Foto: Fero HRABAL-KRONDAK

Podrobnosti:

=================================================================

Foto: Fero HRABAL-KRONDAK

Autor v ruinách věznice Kalargon / Tajmyr 2018

===============================================

Foto: Fero HRABAL-KRONDAK

Fero HRABAL-KRONDAK

O AUTOROVI:

Foto: Fero HRABAL-KRONDAK

Autorovy rozhovory o Rusku, geopolitice a cestování:

Doporučuji i mé další články:

Foto: Fero HRABAL-KRONDAK & AI Gemini Flash 3.0

Morbidní ruská kontinuita - politická i mentální

Pro vcítění do ruské reality – mentality a historie – doporučují níže uvedené originální ruské video-dokumenty:

AUTENTICKÉ RUSKO - Život ve východním Mordoru: https://www.youtube.com/playlist?list=PL01QgMMH96-CgQjPF4DfxwKG32PyjnPTi

TROSKY KŘESŤANSKÉHO RUSKA A PRAVOSLAVNÝCH TRADIC (na které se Kreml odvolává): https://www.youtube.com/playlist?list=PLHdn8y5MfN9zvF7hgpLLhBqLK34EF2rE9

VÁLKA NA UKRAJINĚ – Genocida ve jménu slovanského bratrství: https://www.youtube.com/playlist?list=PLHdn8y5MfN9z0hAAr936ertldjOV3EZD_

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz