Článek
24 hodin Le Mans
Unikátní automobilový závod známý jako 24 hodin Le Mans se konal poprvé v roce 1923. Po pauze vynucené druhou světovou válkou si stále udržoval pozici nejprestižnějšího automobilového závodu světa a těšil se velké oblibě diváků. Ti dorazili v roce 1955 na okruh ve skutečně hojném počtu. Bylo jich tam asi 300 000.
Pro návštěvu závodu měli všichni dobrý důvod. Ročník 1955 totiž sliboval opravdu skvělou podívanou. Podle papírových předpokladů se o vítězství měly poprat především týmy německého Mercedesu a britského Jaguaru. Publikum stálo především za Mercedesem, bylo to proto, že za něj závodil Francouz Pierre Levegh. Byl to téměř padesátiletý jezdec, který však dosahoval úspěchů i v tenisu nebo v ledním hokeji. Esem Jaguaru byl zase mladý závodník John Mike Hawthorn. Ten byl zajímavý i díky tomu, že trpěl vážnou nemocí ledvin a věděl, že má před sebou již jen několik málo let života. Navíc vždy závodil s motýlkem na krku. Třetím důležitým jezdcem byl Argentinec Juan Fangio, který řídil další vůz od Mercedesu.
Závod a jeho tragédie
Závod začal v 16:00 a zhruba v 18.30 vedl Hawthorn, na druhém místě se držel Fangio, ale mezi nimi byla ještě auta Pierra Levegha a závodníka Macklina, neboť vedoucí dvojice je předjela o celé kolo. V tu chvíli ale došlo k neštěstí. Auta se řítila rychlostí asi 240 km/h a Hawthorn zjistil, že musí v boxu natankovat. Boxy byly v té době přímo u dráhy a nebyly oddělené jako je tomu dnes.
Aby se Hawthorn dostal ke svému stanovišti, musel prudce zabrzdit. Trojice jezdců jedoucí za ním na to musela okamžitě zareagovat a vyhnout se mu. Macklin to s vypětím všech sil zvládl, ale ztratil nad autem kontrolu a Pierre Levegh mu byl tak blízko, že neměl šanci zareagovat a najel do něj. Macklinovo auto zafungovalo jako skokanský můstek nebo odpalovací rampa, Leveghovo auto se po něm svezlo a vymrštilo se do vzduchu.
V padesátých letech se navíc používaly karoserie z vysoce hořlavého materiálu a z Leveghova auta se stala hořící koule letící vzduchem, z níž odpadávaly jednotlivé díly. Fyzika je neúprosná, a i ony měly obrovskou rychlost a energii. Sám Levegh z auta vypadl a jeho hořící mrtvé tělo zůstalo ležet na dráze. Trosky Leveghova auta dopadly přímo na tribunu plnou lidí, kde jednotlivé části bez milosti oddělovaly lidem hlavy od těla.
Nakonec zůstalo na tribuně 83 mrtvých a 200 zraněných. Z dnešního pohledu to zní téměř nepochopitelně, ale závod nebyl přerušen. Mělo to ale svoji logiku. Pořadatelé se totiž báli, že odjíždějící lidé ucpou příjezdové cesty a zabrání tak sanitkám v příjezdu. Fakt, že závod byl dotažen až do úplného konce o dvacet hodin, zní ale poněkud zvláštně.
Tým Mercedesu, který ztratil Pierra Levegha ze závodu odstoupil, Jaguar ale nikoliv a Mike Hawthorn nakonec zvítězil. Jeho bujaré oslavy na stupni vítězů se staly logicky terčem velmi ostré kritiky. Následné vyšetřování svalilo sice vinu na nedostatečné zabezpečení trati, většina lidí ale dodnes vidí hlavního viníka v Miku Hawthornovi, který zabrzdil příliš prudce a bezohledně. Mimochodem, Mike Hawthorn zemřel v roce 1959 (rok poté, co vyhrál seriál Formule 1) a nikoliv na selhání ledvin, ale při dopravní nehodě, jejíž příčina není dodnes plně objasněna.
Tragédie následně vedla ke změnám v celém motosportu a ke zpřísnění podmínek. Jedním z důsledků bylo právě vytvoření samostatných boxů oddělených od trati. Ve Švýcarsku byly automobilové závody zcela zakázány a opětovně byly povoleny až v roce 2018. Nezbývá než doufat, že tuto tragédii už v automobilovém závodění nikdy nic nepřekoná.
