Článek
Po Zeleném čtvrtku přicházel Velký pátek, den ticha a úcty, kdy se nepracovalo s půdou ani se nehýbalo se železem. Lidé věřili, že země je v tento den otevřená a že vše, co se do ní vloží, má zvláštní sílu. V některých podbrdských chalupách se proto na Velký pátek sázely první bylinky nebo se do zahrady ukládaly posvěcené ratolesti, aby chránily úrodu. Byla to chvíle, kdy se člověk zastavil a vnímal, že příroda i víra se v tento den dotýkají.
Velký pátek byl také dnem, kdy se chodilo k potokům. Voda měla mít léčivou moc a lidé se v ní omývali, aby byli zdraví po celý rok. V brdských vsích, kde jsou potoky studené, čisté a prudké, měl tento zvyk zvláštní sílu. Děti si nabíraly vodu do dlaní, ženy si jí oplachovaly obličej a muži si jí potírali ruce. Každý se myl podle svého, ale vždy s vědomím, že voda je v tento den jiná než v běžný den. Některé hospodyně dokonce věřily, že voda nabraná před východem slunce má moc otevřít oči, tedy přinést jasnost, zdraví a bdělost.
Bílá sobota byla na Podbrdsku dnem příprav. V chalupách se pekly mazance, jidáše a velikonoční chléb, a i když se recepty lišily vesnici od vesnice, jedno měly společné. Byly to první opravdu slavnostní pokrmy po dlouhém půstu. V některých rodinách se pekly jidáše potírané medem, které měly chránit před nemocemi a připomínat příběh pašijí. V jiných se dělal jednoduchý mazanec bez rozinek, protože v chudších chalupách nebylo zvykem plýtvat. Vůně kynutého těsta se mísila s pocitem očekávání. Bílá sobota byla dnem, kdy se dům připravoval na světlo.
Velikonoční neděle byla dnem radosti a světla. Na Podbrdsku se nesla v duchu střídmé, ale hluboké slavnosti. Lidé si oblékali to nejlepší, co měli, a po návratu z kostela se doma jedlo první bílé jídlo, kterým často byly vejce, tvaroh nebo čerstvě upečený chléb. Vejce byla symbolem nového života a na Podbrdsku se barvila převážně přírodními barvivy, kterými byly cibulové slupky, mladé kopřivy nebo šťáva z červené řepy. Vzory byly jednoduché, často jen obtisk listu nebo jemné škrábání nožíkem. V některých rodinách se věřilo, že první snědené vejce má člověku přinést sílu na celý rok.
Velikonoční pondělí mělo v našem kraji svou vlastní podobu. Pomlázka se tu sice držela, ale nebyla tak okázalá jako jinde. Chlapci chodili spíš po rodině a blízkých sousedech, ne po celé vsi. Šlo o gesto, ne o výkon. V některých obcích se říkalo, že pomlázka má probudit krev a přinést zdraví, ne způsobit bolest. Dívky dávaly chlapcům malovaná vajíčka nebo stužky, někde i kousek mazance.
A pak tu byly drobné, krásné zvyky, které se držely jen v některých rodinách. Třeba že se na Velikonoce nesmí nic půjčovat, aby štěstí neodešlo z domu. Nebo že se má na Bílou sobotu otevřít okno směrem k východu, aby do domu vstoupilo jarní světlo. V brdských chalupách se také často nechával kus posvěcené ratolesti u včel, aby se jim dařilo, protože včely byly pro místní hospodáře nesmírně cenné. Některé ženy dávaly kousek posvěcené kočičky i do první várky těsta po Velikonocích, pro požehnání a hojnost.
Velikonoce na Podbrdsku tak nebyly pouhým souborem zvyků. Byly celým jarním příběhem. Příběhem o světle, které se vrací, o vodě, která léčí, o chlebu, který voní po domově, a o vztazích, které se každým rokem znovu utvrzují. A právě tahle jemná, tichá síla dělá podbrdské Velikonoce tak krásné.
Chcete vědět, jak v Brdech a na Podbrdsku žili a hospodařili naši předci, čím se živili a jaké svátky slavili? Zajímá vás, co jedli, jaká zvířata chovali a jak vypadaly jejich zahrádky? Oceníte tipy na výlety, recenze z restaurací a další zajímavé informace z této lokality? Pak sledujte náš profil a nic vám neunikne.
