Článek
Předvolební schůze se konala ve škole, která k tomu účelu byla i vyzdobena portréty velkých vojevůdců komunistických stran, kteří nám přispěchali na pomoc zvítězit nad kontrarevolucí v roce šedesát osm, a nechyběl ani Gustav Husák, jehož portrét si lebedil přímo uprostřed spojených vlajek naší a Sovětského svazu. Řada stolů pro kandidáty a soudruhy z předsednictva OV KSČ byla pokryta bílými prostěradly. Byla to nálada a atmosféra opravdu slavnostní.
Někteří spoluobčané přišli i vymydleni a převlečeni do božíhodových šatů.
Sedl jsem si asi tak doprostřed sálu, samozřejmě bez manželky, a okolo mne si sedlo dosti těch, kteří mne neopustili ani po tom , co si poprvé pro mne přijeli soudruzi z STB v Sokolově.
Když nastoupili představitelé místní stranické organizace spolu s kandidáty a hosty, schůze byla slavnostně zahájena přivítáním všech přítomných a samozřejmě státní hymnou .
Ve svých projevech se předháněli v tom, kdo více vynachválí nový režim a nastoupenou konsolidaci, jak nám často připomínal generální tajemník ÚV KSČ. Byli nám představeni kandidáti do komunálních voleb a potom byla zahájena diskuse.
Nevím ani jak, ale ruka mi vystřelila nahoru, protože po těch všech projevech ve mne stoupal vztek.
Vztek na všechny a hlavně na ty za předsednickým stolem, i když jsem proti některým kandidátům vcelku nic neměl. Štval mne jenom způsob jejich volby.
Hned jak mi vystřelila ruka, čímž jsem se přihlásil k otevřené diskusi, jsem si také stoupnul.
Zjistil jsem , že jsem v celém sále jediný.
Mnoho lidí otočilo a pohlédlo na mne s výrazem očekávání.
Vzpomněl jsem si na slova manželky i doporučení Ládi při poslední návštěvě u mne, ale bylo již pozdě.
Nyní se ale nedalo couvnout a navíc se mi slova sama drala z úst.
Od předsednického stolu se ozvalo: ,,Prosím, soudruh Ranecký se přihlásil do diskuse.“
Trochu jsem zrudl, ale pevným a jistým hlasem jsem pravil: ,,Soudruzi, byl bych rád, kdyby jste zde nyní řekli, které složky Národní fronty navrhovaly jednotlivé kandidáty na svých volebních schůzích, zda je o tom zápis, nebo zda byly i jiné návrhy. Protože jste to neudělali, musím vám oznámit, že jste porušili volební zákon a udělali návrh kandidátky tak, jak vám to vyhovovalo a tak, jak jste chtěli vy! Padělali jste volby!“
Při poslední větě se mi trochu zachvěl hlas a měl jsem co dělat, abych to dokončil.
Nastalo takové ticho, že i špendlík, který by upadl na zem, by bylo slyšet.
Když to ticho trvalo více než minutu, začali se soudruzi za předsednickým stolem navzájem po sobě dívat, jako by jeden po druhém chtěl, aby odpověděl na dotaz, který jsem vznesl.
Nakonec odpověděl předseda stranické organizace, k němuž se pohledy obracely nejvíce.
,,Jednotliví p, p, předsedové sssložek Národní fronty to dostali za úúúkol, ale nemohu popo potvrdit, zda to pprovedli! To jsem si neověřil, aaale měli to udělat. “
V ten okamžik se také od předsednického stolu ozvalo, i když opravdu nevím, kdo to řekl:
,,To je lež!“
Ruku zvedl Láďa, který mne tak vehementně lákal na předvolební schůzi, a vykřikl: ,, To není pravda, já jsem například nic takového za úkol nedostal, ani ústně ani písemně! A jsem ochoten to dokázat třeba u soudu.“ V sále to zašumělo jako předzvěst vichřice.
Najednou nebylo slyšet vlastního slova, v sále vypukl smích a lidé se začali zvedat ze svých míst a odcházet.
Cítil jsem na zádech pochvalné poplácání i slova: ,,To jsi jim to dal!“
Lidé opouštěli svoje místa a odcházeli, zatímco všichni u předsednického stolu, včetně kandidátů, a hostů z OV KSČ se hádalo. Předvolební schůze se rozpadla. Odcházel jsem také.
Před školou stálo několik mých známých a kamarádů , kteří se mnou se stále bavili a nebáli se následků.
,,Ty jsi jim to dal! Myslím, že ti to neodpustí,“ řekl kdosi z hloučku
,,To by se mělo jít oslavit!“ ozval se i hlas.
,,Jdu domu, žena se na mne bude zlobit,“ řekl jsem všem .
Předvídal jsem to a tušil, že bude zle.
Žena se dívala z okna paneláku. Když jsem se na ni podíval do okna, poklepala si významně na čelo, ukázala na školu a potom na mne. Věděl jsem okamžitě, co si myslí.
Když jsem otevřel dveře u bytu, ozvalo se z kuchyně: ,,Neříkala jsem ti něco, když tady byl Láďa?“
,,Komu není rady, tomu není pomoci!“
Vypravoval jsem jí znovu přesně, jak vše probíhalo a co jsem řekl, i to, jak se lidé smáli a jak se schůze rozpadla.
,,Věděla jsem, že nebudeš držet jazyk za zuby! To jsi celý ty! Někdo to na tebe bonzne a zase pojedeš, vůbec bych se nedivila !“
,, Neblbni, vždyť jsem neřekl nic protistátního ? Mám na to svědky , všichni, co tam byli, nemohou popřít, co jsem řekl. Nikdo nemůže změnit moje slova, když to slyšelo tolik lidí,“ oponoval jsem jí.
,,Radši se o tom nebavme, protože bys mne namíchl! Co já si počnu, až tě zavřou?“ ukončila debatu a chopila se nejmenšího synátora připraveného ke koupání.
Večer jsem se pokoušel znovu zavést řeč na téma voleb, když již vykoupané děti spaly, ale s ženou nebyla řeč. Zjistil jsem, že má nějak uslzené oči.
V posteli, když jsme se uložili k spánku, jsem se snažil strčit ruku pod přikrývku a pohladit jí po stehně. Jenom ucukla, dala mi ruku pryč a obrátila se ke mně zády. Věděl jsem, že je zle.
Bylo zle.
Ráno, když jsem došel k dílnám , viděl jsem opět černou Volhu a svého starého známého poručíka Převrátila, jak mne vyhlíží.
Okamžitě jsem věděl, o co se jedná.
Měl jsem chuť se otočit a jít nazpět domu, ale uvědomil jsem si, že by to nepomohlo.
Rychle jsem si rovnal v mysli, jak budu mluvit a co říkat.
Neměl bych být tak vylekaný, mám již přeci jeden výslech za sebou, takže bych měl vědět jak se chovat, a ty pány již znám.
,,Víte doufám, proč jsem tady!“ vítal mne poručík Převrátil.
,,My jsme vás varovali, pane Ranecký . Vy si koledujete o pěkný průšvih,“ a přitom otvíral dveře u Volhy a druhou rukou naznačoval, abych nastoupil.
