Článek
Příběh herečky Jaroslavy Obermaierové sleduji už delší dobu a fascinuje mě na něm jedna věc. Ta brutalita reality, která se v něm zrcadlí. Není to jen o jedné tváři ze seriálu Ulice. Je to ukázkový příklad pasti, do které v Česku padají tisíce lidí, kteří celý život pracovali, ale systém je na stará kolena „odměnil“ částkou, jež nepokryje ani základní životní náklady v hlavním městě. Obermaierová se, na rozdíl od mnoha jiných, nebojí mluvit o číslech a o strachu, který jí nedá spát. A právě ten strach je něčím, co jako společnost často přehlížíme.
Pojďme si to rozebrat na drobné, protože v jejích financích se skrývá varování pro každého z nás. Herečce byl původně vyměřen důchod kolem deseti tisíc korun. Dnes, po všech valorizacích, pobírá zhruba šestnáct tisíc. Možná si řeknete, že na venkově by se s tím dalo skromně vyjít, ale v Praze? Tam je to poukázka na chudobu. Kde se stala chyba? Jaroslava otevřeně přiznává, že v mládí doplatila na status svobodného povolání. V dobách, kdy herci a umělci nemuseli povinně odvádět sociální pojištění, tuto povinnost neřešila.
Když práce nebyla oficiální prací
Jako někdo, kdo se financemi zabývá denně, musím zdůraznit: Tohle je přesně ten moment, který vám za třicet let zlomí vaz. Systém sociálního zabezpečení v Česku funguje neúprosně. Co do něj nevložíte, to z něj nedostanete. Obermaierové chybí v evidenci zhruba tři roky pojištění. A to je v řeči důchodové kalkulačky obrovský propad. Pro současné OSVČ a freelancery je to zvednutý prst – pokud si dnes platíte jen minimální zálohy, čeká vás ve stáří přesně stejný scénář: penze, která nestačí ani na nájem.
Dalším silným momentem její výpovědi je energetická krize. Tady se dostáváme z tabulek do čisté lidské psychologie. Herečka přiznala, že v době nejvyšších cen plynu uvažovala o sebevraždě. To není melodramatické gesto umělkyně, to je zoufalství člověka, který má doma všechno na plyn a najednou neví, zda příští měsíc zatopí. Strach z účtů za energie se stal pro české seniory novou civilizační chorobou. Mnoho důchodců mi píše, že raději sedí doma v bundě, než aby otočili kohoutkem topení. Obermaierová to pojmenovala přesně: na jídle ušetříte, uvaříte si brambory, ale složenky za plyn neobejdete.
Je paradoxní, a zároveň smutné, že stát často řeší pomoc s křížkem po funuse. Herečka kritizuje vládu za to, že pomoc je pomalá a neadresná. A má pravdu v tom, že valorizace o pár stovek korun vypadá na papíře hezky, ale v obchodě, kde ceny potravin vzrostly o desítky procent, je to jen kapka v moři. Když se vám zvedne důchod o 300 korun a zálohy na energie o 2000 korun, jste v minusu, ať počítáte, jak počítáte.
Podobné problémy mají i ostatní senioři
Důvodem, proč Jaroslava Obermaierová nesedí v koutě, ale dál natáčí, není jen láska k řemeslu. Je to nutnost. A tady narážíme na další mýtus o „bohatých hercích“. Pokud nehrajete v zahraničních produkcích nebo nemáte reklamy, je herectví v Česku často jen lépe placená brigáda bez jistot. Její role Vilmy Nyklové v Ulici je pro ni doslova záchranným lanem. I když si v médiích posteskla, že se cítí upozaděná a že pro ni scénáristé nemají tolik linek, realita je pragmatičtější. Produkce potvrdila, že smlouvu prodloužili, ale herečka sama žádala o zvolnění tempa.
Tady vidíme klasický střet mezi potřebou vydělávat a fyzickými možnostmi těla, kterému táhne na osmdesát. Je to situace, kterou řeší tisíce českých penzistů – musí pracovat, aby přežili, ale zdraví už jim to nedovoluje naplno. Obermaierová sice hledá i jiné příležitosti mimo seriál, ale je jasné, že trh práce není na osmdesátileté zaměstnance připraven, a to ani v umělecké sféře.
Co si z toho odnést pro vlastní peněženku?
Za prvé: Nespoléhejte na stát. Příběh paní Jaroslavy ukazuje, že ani celoživotní práce v kultuře vám nezaručí důstojné stáří, pokud nemáte odfajfkované všechny kolonky v pojištění. Doporučuji každému, kdo dosáhne 50 let, aby si od ČSSZ vyžádal Informativní osobní list důchodového pojištění. Tam černé na bílém uvidíte, jestli vám nechybí roky, které by vás později stály tisíce měsíčně.
Za druhé: Vlastní bydlení není spása, pokud je energeticky náročné. Herečka bydlí ve svém, ale náklady na provoz staršího domu nebo bytu s plynovým kotlem mohou být pro jednoho důchodce likvidační. Pokud máte rodiče v podobné situaci, řešte zateplení nebo výměnu zdroje tepla dřív, než odejdou do penze.
Jaroslava Obermaierová je v tomhle ohledu hlasem jedné generace. Generace, která si myslela, že když bude celý život pracovat, stát se o ni postará. Realita roku 2025/2026 je ale jiná. Je tvrdá, drahá a neodpouští. Její kritika směrem k vládě, že posílá peníze na zbrojení místo lidem, je sice politicky zabarvená, ale vychází z čisté existenční úzkosti. Pro člověka, který počítá každou stokorunu, jsou makroekonomické důvody pro škrty naprosto irelevantní. On vidí jen prázdnou lednici a složenku, na kterou nemá.
Ačkoliv její slova mohou znít pesimisticky, je v nich i kus obdivuhodné síly. Nezabalila to. Hraje, mluví, kritizuje a snaží se fungovat v systému, který jí hází klacky pod nohy. Její situace je však mementem. Důchod 16 tisíc v Praze je prostě málo. A pokud nepatříte mezi ty šťastné s milionovými úsporami nebo s velkou rodinou, která pomůže, je stáří v Česku bohužel často bojem o přežití, nikoliv zaslouženým odpočinkem.
Zdroje:
