Článek
Víkendový úkol
V pátek odpoledne přišla dcera domů s obrovským kufrem, který sotva unesla. Celá udýchaná ho složila u dveří a nadšeně volala, že jim učitelka výtvarky řekla, ať si ho vezmou domů, protože budou o víkendu něco připravovat. Nechápala jsem, proč na to potřebují tak velký kufr, byl téměř větší než ona, ale viděla jsem, jak je pyšná, že to všechno zvládla sama.
Nechali jsme ji chvíli v pokoji, aby si věci vybalila. Po chvilce jsme šli za ní a v její podlaze to vypadalo jako po výbuchu barev: kelímky s vodovkami, tempery, pastelky, nůžky, lepidla, desky plné výkresů a dokonce i několik nedokončených sošek z hlíny. S manželem jsme se usmívali, protože byla tak nadšená, že ani nevěděla, co dřív ukazovat.
Podivná krabička
Když si pak odběhla pro svačinu, chtěla jsem jí kufr mezitím zavřít a uklidit. Zvedla jsem ho ze země, ale byl těžší, než bych čekala. A tak jsem ho otevřela pořádně, jestli tam něco nezapomněla. V jedné z postranních kapes jsem nahmatala něco tvrdého a chladného. Vytáhla jsem malou kovovou krabičku od bonbonů, na které byly čmárance fixou.
Nejdřív jsem myslela, že to patří k výtvarným věcem, ale když jsem ji otevřela, zůstala jsem stát jako přimrazená. Uvnitř byly tři cigarety, zapalovač a složený papírek. Rozložila jsem ho a četla: „Po škole za tělocvičnou.“
Hlavou mi problesklo tisíc myšlenek. S manželem jsme na sebe mlčky koukali a cítila jsem, jak mi tuhne žaludek. Zavolali jsme dceru zpátky do pokoje a tiše se jí zeptali, kde k té krabičce přišla. Zbledla, nechápala, co držíme v ruce, a začala koktat. Když si přečetla vzkaz, rozplakala se a vysvětlila, že kufry jim ve škole dali ze skladu a každý si měl vzít jeden. Byly tam prý ještě od loňských deváťáků a ona ho prostě vzala, jak jí přišel pod ruku.
Dobře to dopadlo
Nechtěla jsem na ni tlačit, ale bylo vidět, že mluví pravdu. Počkali jsme až se uklidní a pak jsme hned volali do školy. Učitelka výtvarky byla v šoku. Tvrdila, že vůbec netušila, co v kufrech zůstalo, že ji nenapadlo je zkontrolovat. Omlouvala se a slíbila, že hned v pondělí všechny kufry projde a zajistí, aby se nic podobného neopakovalo.
Dcera si pak sedla na gauč, pořád měla oči plné slz a pořád dokola opakovala, že nic neudělala. S manželem jsme ji objali a vysvětlili jí, že udělala to nejlepší, že nám řekla pravdu. Jen mě pořád mrazí, když si představím, že by si někdo myslel, že to bylo její.
