Článek
Hlídání pro papouška
Papoušek Kuba byl naším miláčkem. Dostal ho manžel kdysi od kamaráda a během let se stal plnohodnotným členem rodiny. Uměl pár slov, napodoboval zvuky telefonu a dokázal nás rozesmát v těch nejhorších chvílích. Proto když jsme s manželem odjížděli na týden na dovolenou, řešili jsme, kdo se o něj postará.
Padla volba na tchána. Sice jsme věděli, že není zrovna zvířecí typ, ale bydlí blízko, měl klíče od našeho bytu a tvrdil, že mu to nebude dělat problém. „Nakrmím, vyměním vodu, otevřu klec, ať se proletí, co je na tom,“ mávl rukou.
Utrpení
Jenže když jsme se po týdnu vrátili, čekal nás šok. Jakmile jsme otevřeli dveře, uvítalo nás ticho. Kuba vždycky křičel už od chodby, tentokrát se ale neozýval. V obýváku jsme našli jeho klec zakrytou dekou a uvnitř apatického, rozježeného papouška, který sotva reagoval. Rychle jsme zjistili, co se stalo. V misce nebylo téměř žádné jídlo, voda byla špinavá a podle všeho se Kuba celý týden nedostal ven z klece.
Když jsme tchána konfrontovali, jen mávl rukou: „No co, je to jen pták. Přežil, ne? Dělal rámus, tak jsem ho přikryl dekou, a byl klid.“ Chtělo se mi brečet. Papoušek, který byl zvyklý na pozornost a péči, strávil týden v temnu, hladový a bez pohybu. Celé dny musel být v kleci přikrytý, protože tchánovi překážel. To, co pro něj mělo být chvilkové hlídání, bylo pro Kubu utrpení.
Zkažený vztah
Od té chvíle se náš vztah s tchánem nevratně změnil. Už mu nedůvěřuji a vím, že bych mu nesvěřila ani květinu, natož živého tvora. Manžel se snažil jeho chování omlouvat tím, že jeho otec nikdy neměl ke zvířatům vztah, ale pro mě to byla zrada. Kdo dokáže takhle zanedbat bezbranného tvora, ten si nezaslouží respekt.
Trvalo dlouho, než se Kuba vzpamatoval. Naštěstí veterinář potvrdil, že bude v pořádku, ale jeho veselost se vracela pomalu. A já jsem si uvědomila, že dovolenou můžeme oželet, ale důvěru, kterou jsme dali tchánovi, už nikdy zpátky nezískáme.