Článek
Past tichého zvyku
Když můj syn dokončil vysokou školu, přišlo mi přirozené, že zůstane doma, dokud si nenajde stabilní práci. Jenže měsíce se změnily v roky a z dočasného řešení se stal neměnný stav. Postupně jsem se chytila do pasti vlastního mateřského pudu. Prát mu prádlo, vařit teplé večeře a uklízet v jeho pokoji mi přišlo snazší než čelit konfliktu. Nevšimla jsem si však, že tím ze svého třicetiletého syna dělám invalidu v oblasti samostatnosti. On měl sice slušnou práci, ale veškerý výdělek utrácel za své koníčky a cestování, zatímco já jsem dotovala jeho životní standard z vlastního platu a volného času. Náš vztah se zakonzervoval v modelu matka a dospívající dítě. On sice dospěl fyzicky, ale psychicky zůstal v dětském pokoji obklopen svými starými plakáty. Moje snaha mu pomoci se stala největší překážkou v jeho osobním rozvoji, protože u mě doma prostě neměl důvod cokoli měnit.
Moment procitnutí a rozhodnutí pro změnu
Zlom nastal v den, kdy jsem si uvědomila, že můj syn nemá žádnou motivaci k vážnému vztahu nebo vlastnímu bydlení. Proč by taky měl, když má doma hotel s plnou penzí zdarma. Došlo mi, že pokud neudělám radikální krok, zůstane v tom pokoji i ve čtyřiceti a já se stanu jeho doživotní služkou. Ten pocit viny byl obrovský, ale strach o jeho budoucnost byl silnější. Rozhodla jsem se pro radikální krok a dala mu ultimátum: tři měsíce na to, aby si našel podnájem. Reakce byla drsná. Obvinění z nedostatku lásky, citové vydírání a dny ticha. Musela jsem se obrnit a stát si za svým, i když mi rvalo srdce vidět ho naštvaného. Pochopila jsem, že láska v tomto případě neznamená zametat cestičku, ale nechat ho zakopnout, aby se naučil vstát. Moje rozhodnutí nebylo namířeno proti němu, ale pro něj. Byl to nejtěžší rozhovor mého života, ale věděla jsem, že bez tlaku zvenčí se z té pohodlné bubliny nikdy neodlepí.
Život po odstěhování a nová naděje
Dnes je to rok, co syn bydlí ve svém. Prvních pár měsíců bylo krušných. Volal mi, že neumí vyprat svetr nebo jak se platí zálohy na elektřinu. Odolala jsem nutkání tam jet a udělat to za něj. Postupem času se ale začalo dít něco úžasného. Syn začal o svém životě rozhodovat sám. Našel si přítelkyni, začal si vážit peněz a naše společné večeře jednou za čtrnáct dní jsou teď mnohem kvalitnější než dřívější každodenní soužití v dusnu. Už nejsme v roli dozorce a lenocha, ale dvou dospělých lidí, kteří se respektují. Ten radikální krok mu vrátil jeho důstojnost a mně můj vlastní život. Pokud máte doma dospělé dítě, které odmítá vyletět z hnízda, pamatujte, že mu tím neubližujete. Naopak, dáváte mu šanci skutečně dospět. Vyhazov z dětského pokoje totiž není vyhnání z rodiny, ale otevření dveří do opravdového světa, kde teprve může začít psát svůj vlastní příběh.
