Článek
Iluze spravedlnosti a hodnota majetku
Na začátku každého dědického sporu stojí věta: My se přece nějak domluvíme. Jenže realita dědického řízení je neúprosná a emoce jsou špatným rádcem. Chalupa po babičce není pro sourozence jen stavbou z cihel a malty, ale symbolem dětství a bezpečí. Problém nastává ve chvíli, kdy má každý z dědiců o budoucnosti objektu jinou představu. Zatímco jeden chce chalupu zachovat pro další generace, druhý potřebuje hotovost na splacení vlastních dluhů a třetí by nejraději objekt zmodernizoval na luxusní penzion. Tato názorová roztříštěnost okamžitě naráží na ekonomickou realitu. Spravedlivé rozdělení na třetiny v katastru nemovitostí sice zní fér, ale v praxi vytváří patovou situaci. Spoluvlastnictví totiž vyžaduje shodu na každé opravě střechy nebo posekání zahrady. Z místa klidu se tak stává bojiště, kde se každá nevyžádaná investice do nátěru plotu stává rozbuškou pro hádku o peníze, které nikdo nechce nebo nemůže investovat.
Když se vzpomínky mění v právní bitvu
Jakmile vyprchá první vlna zármutku, začíná nastupovat pragmatismus, který bývá u sourozenců často asymetrický. V našem příběhu se jeden ze sourozenců rozhodl na chalupě trvale usadit, čímž de facto zablokoval ostatním přístup k jejich podílu. To, co začalo jako „dočasné řešení“, se změnilo v letitý konflikt. Ostatní dva sourozenci se cítili vyvlastněni ze svých vzpomínek i z majetku. Následovaly výzvy k vyplacení podílů, které však narazily na nedostatek financí u bydlícího bratra. Celá situace se vyhrotila do bodu, kdy museli nastoupit soudní znalci a odhadci. Právní bitva o vypořádání spoluvlastnictví trvala čtyři roky a stála rodinu statisíce korun na poplatcích. Nejsmutnějším momentem však nebyly ztracené peníze, ale fakt, že během těchto čtyř let se sourozenci přestali vídat, slavit společné svátky a jejich děti, dříve nerozluční bratranci, se staly cizinci. Chalupa nakonec skončila v nuceném prodeji, protože nikdo nebyl schopen ty druhé vyplatit.
Prevence jako jediná cesta k zachování rodiny
Příběh této rodiny není výjimkou, ale smutným pravidlem. Jedinou skutečnou prevencí před doživotní nenávistí je otevřená komunikace majitelů majetku ještě za jejich života. Rodiče by neměli nechávat rozhodnutí na dětech v rámci „spravedlivého“ rovného dílu, pokud vědí, že jejich potomci mají rozdílné životní priority. Testament nebo darovací smlouva s jasně definovanými podmínkami a věcnými břemeny může být sice v rodině vnímána jako tabu, ale v konečném důsledku je to největší dar, který mohou rodiče svým dětem zanechat. Jasná pravidla totiž eliminují prostor pro budoucí interpretace a křivdy. Pokud už k dědictví dojde, je nutné odložit sentiment a jednat věcně. Někdy je lepší chalupu hned prodat a peníze rozdělit, než se pokoušet o nefunkční spoluvlastnictví, které dříve či později skončí u soudu. Zachování dobrých vztahů má totiž v dlouhodobém horizontu mnohem vyšší hodnotu než jakýkoli rekreační objekt, byť by byl spojen s těmi nejkrásnějšími vzpomínkami z mládí.
