Článek
Nový přítel
Moje dcera Anna je v posledním ročníku střední školy. Nikdy nebyla ten typ, který by si vodil domů partnery nebo se svěřoval s každým detailem svého osobního života. Proto mě překvapilo, když mi jednoho odpoledne řekla, že má přítele a chtěla by, abychom se poznali. V jejím hlase bylo cítit, že je na něj pyšná, a v očích měla radost, kterou jsem už dlouho neviděla.
Rozhodla jsem se, že udělám z jejich návštěvy malou slavnost. Uvařila jsem svíčkovou, kterou má Anna od dětství nejraději, prostřela stůl, dala do vázy čerstvé tulipány a chtěla, aby u nás její nový přítel cítil teplo domova.
Velké tajemství
Když zazvonili, vešla Anna po boku vysokého, štíhlého kluka s upřímným pohledem. Představil se jako Marek. Podal mi ruku, lehce nesměle se usmál a podal mi kytici, která mě potěšila. Sedli jsme si k obědu, povídali si o škole, o maturitě, o jeho plánech do budoucna. Mluvil klidně, měl v sobě něco dospělého, co jsem u jeho vrstevníků často neviděla.
A pak přišla ta chvíle, která mi sevřela hrdlo. Zeptala jsem se ho, jestli má sourozence. Na okamžik se mu z očí vytratila jiskra a odpověděl: „Ne… rodiče při autonehodě nepřežili. Bylo mi devět. Od té doby jsem v dětském domově.“ V kuchyni nastalo ticho, které trvalo jen pár vteřin, ale mně připadalo jako věčnost. Anna se na něj okamžitě podívala s něhou, položila mu ruku na koleno a on se lehce pousmál, jako by chtěl naznačit, že je to v pořádku. Jenže já věděla, že taková ztráta v pořádku nikdy být nemůže.
Upřímnost nadevše
Pokračovali jsme v jídle, ale uvnitř mě svíralo, že sedím naproti klukovi, který musel projít peklem. Bylo jasné, že o tom nemluví proto, aby vzbudil lítost – řekl to prostě jako součást svého příběhu, který ho formoval. Najednou jsem si uvědomila, proč je pro Annu tak důležitý. Byl to někdo, kdo si váží obyčejných věcí – společného oběda, úsměvu, pozvání k rodinnému stolu, protože kdysi o to všechno přišel.
Po jídle jsme seděli ještě u kávy a povídali si o jeho zájmech. Marek se usmíval, ale v očích měl hloubku, kterou si člověk odnáší jen po těžkých zkušenostech. Když odcházeli, podíval se na mě a řekl: „Děkuju, bylo to moc fajn.“ A já věděla, že to myslí opravdu upřímně. Zavřela jsem za nimi dveře a dlouho stála v předsíni. Byla jsem dojatá i zlomená zároveň.
