Článek
Představa rovnováhy
Když jsem odcházela na mateřskou, brala jsem to jako společné rozhodnutí. Mluvili jsme o tom, že to nebude jednoduché, že budeme muset víc plánovat a hlídat peníze. Dopadlo to ale trošku jinak. Já doma s dítětem, on v práci a uprostřed toho peníze jako téma, které nás pomalu rozežírá.
Zpočátku to vypadalo nevinně. Řekl, ať mu kdyžtak řeknu, když budu něco potřebovat. Brala jsem to jako praktickou věc. Jenže postupně se z prosby stala povinnost. Každý výdaj jsem musela vysvětlovat. Pleny, lékárna, drogerie, všechno šlo přes něj. Pamatuji si moment, kdy jsem chtěla peníze na obyčejnou mikinu. Ne nic značkového, jen něco, co si můžu vzít na hřiště nebo na procházku. Začal se ptát, jestli to opravdu potřebuju a jestli nemám doma něco podobného.
Každá koruna pod drobnohledem
Cítila jsem se trapně. Jako dítě, které si říká o kapesné. Přitom jsem celý den pečovala o naše dítě, vařila, prala, uklízela. Přesto jsem měla pocit, že musím obhajovat každý drobný výdaj, zatímco on si večer bez zaváhání objednal nové boty nebo bundu, o které mluvil už týdny.
Začala jsem se omezovat. Nekupovala jsem si nic navíc, ani drobnosti, které by mi udělaly radost. Raději jsem mlčela, než abych znovu otevírala debatu o penězích. Postupně jsem si zvykla, že moje potřeby jsou až na posledním místě. Nikdy jsem si nemyslela, že se budu cítit takhle bezmocně. Před mateřskou jsem pracovala a rozhodovala o svých penězích sama. Najednou jsem byla odkázaná na někoho jiného. A on si tu moc uvědomoval víc, než by měl.
Ticho, které se hromadilo
Nešlo jen o peníze. Šlo o respekt. O pocit, že to, co dělám doma, nemá stejnou hodnotu jako jeho práce. Že moje únava není vidět, protože nemá výplatní pásku. A že když chci něco pro sebe, musím si to obhájit.
Dlouho jsem to v sobě dusila. Nechtěla jsem se hádat. Říkala jsem si, že je to jen období. Jenže každá další žádost o peníze ve mně zanechávala stopu. Začala jsem se cítit menší, závislá a zbytečná. Jednou jsem ho viděla, jak si doma zkouší nové oblečení před zrcadlem. Byl spokojený, uvolněný. Já stála opodál s dítětem v náručí a došlo mi, jak moc jsme se vzdálili.
Slova bolesti
Když jsem se ho jednou opatrně zeptala, jestli mu nepřijde zvláštní, že já musím žádat o peníze a on ne, odpověděl, že přece vydělává on. Ta věta se mi usadila v hlavě. Jako by tím řekl, že všechno ostatní nemá cenu.
Od té doby o tom přemýšlím jinak. Ne o tom, kolik kdo přináší peněz, ale kolik kdo nese odpovědnosti. A zatímco on si vybírá další kousek oblečení, já přemýšlím, kdy jsem se z partnerky stala někým, kdo si musí říkat o svolení i k vlastnímu životu.
