Článek
Past u pokladního pásu
Stály jsme ve frontě na nákup a vesele si povídaly o plánech na víkend. Když na mě přišla řada, automaticky jsem sáhla po té pětistovce od Lenky. Pokladní ji vzala do ruky, ale okamžitě ztuhla. Přejela bankovku prstem, pak ji dala pod kontrolní světlo a její výraz se změnil v ledovou masku. Zavolala ochranku s tím, že se jedná o velmi nekvalitní padělek. Cítila jsem, jak mi krev stoupá do obličeje a začínají se mi třást ruce. Otočila jsem se na Lenku, čekala jsem, že mi potvrdí, že mi peníze právě dala a že je to nějaký hrozný omyl. Místo toho jsem se dočkala šoku. Lenka ode mě poodstoupila s hraným zděšením v očích a nahlas, aby to slyšeli všichni kolem, prohlásila: „Panebože, Jano, co to děláš? Já jsem ti říkala, že ty tvoje kšefty s falešnými penězi jednou špatně dopadnou, ale že to zkusíš tady před mýma očima, to jsem nečekala!“
Veřejný pranýř a tvář zrádkyně
Zůstala jsem stát s otevřenými ústy, zatímco mě ochranka odváděla do zázemí obchodu. Lidé ve frontě si šeptali a dívali se na mě jako na největší kriminálnici. Lenka se tam producírovala jako ta ublížená, která právě odhalila pravou tvář své „zkažené“ kamarádky. Její herecký výkon byl dokonalý. Tvrdila vedoucímu prodejny i policii, že mě už dříve varovala a že se mě snažila přivést na správnou cestu. Každé její slovo bylo jako dýka do zad. Došlo mi, že ty peníze mi podstrčila schválně. Potřebovala se zbavit falešné bankovky, kterou nejspíš někde dostala, a rozhodla se, že nejlepší způsob bude udělat obětního beránka ze mě. Její arogance, se kterou mi lhala do očí v přítomnosti policistů, byla naprosto neuvěřitelná.
Hořké vítězství nad lží
Situace se začala obracet ve chvíli, kdy jsem policii požádala o zajištění kamerových záznamů z jejího auta, kde mi peníze předávala, a také o prohledání její peněženky. Když u ní našli další dvě identické falešné bankovky se stejným sériovým číslem, její sebevědomá maska se konečně sesypala. Najednou už neútočila, ale začala se hystericky vymlouvat, že je také „někde našla“. Pro mě už ale bylo pozdě na jakékoli omluvy. Ten pocit ponížení před celým obchodem a vědomí, že mě chtěla nechat zavřít, jen aby ušetřila pár stovek, ve mně zanechal hluboký odpor. Přišla jsem o kamarádku, o které jsem si myslela, že by pro mě dýchala, ale získala jsem krutou lekci o tom, že někteří lidé vidí v přátelství jen nástroj pro vlastní prospěch.
