Článek
Šok hned ve dveřích
Když jsem vstupovala do salónku naší oblíbené restaurace, měla jsem dobrou náladu. Na sobě jsem měla šaty, které mi seděly, a v duši klid člověka, který už dávno nepotřebuje nikomu nic dokazovat. Jenže sotva jsem se stačila pozdravit s první skupinkou, zaslechla jsem hlas své bývalé rivalky Lucie. Ta se na mě podívala s předstíranou lítostí a pronesla dostatečně nahlas, aby to slyšel i barman: „Teda, Jano, ty jsi se z nás všech změnila nejvíc. Skoro bych tě nepoznala, ten čas ti dal fakt zabrat, viď?“ V tu chvíli u stolu zavládlo to trapné ticho, kdy všichni čekají, jestli se dotčená rozpláče, nebo začne trapně vysvětlovat, že měla těžký rok. Já jsem se ale jen usmála.
Pravda o stáří
Než stačila Lucie dopít svůj sekt, podívala jsem se jí přímo do očí a s naprostým klidem jsem jí odpověděla: „Máš pravdu, Lucie. Moje tvář přesně odráží to, co jsem prožila. Ty vrásky kolem očí mám od toho, jak jsem se posledních deset let smála se svými dětmi a manželem na společných cestách. Ty rýhy na čele jsou zase z toho, jak jsem budovala vlastní firmu a musela dělat těžká rozhodnutí, která mě ale dovedla k nezávislosti. Já jsem totiž ty roky skutečně žila, nerandila jsem s plastickými chirurgy, abych si udržela masku holky ze střední, která nemá co říct.“ Celý stůl najednou ztuhl. Lucie, která je známá svými četnými estetickými zákroky a věčnou nespokojeností se vším, jen naprázdno polkla.
Lekce sebeúcty
Zbytek večera už nikdo moji vizáž neřešil. Naopak, lidé za mnou začali chodit a vyptávat se na můj život, na mé úspěchy a na to, jak je možné, že ze mě vyzařuje taková energie. Došlo mi, že lidé, kteří mají potřebu komentovat stárnutí druhých, se ve skutečnosti nejvíc bojí toho svého. Snaží se ponížit ostatní, aby si sami připadali mladší, ale zapomínají, že skutečná krása a síla vycházejí zevnitř, z toho, co jsme dokázali a kým jsme se stali.
Moje odpověď je neusadila proto, že by byla zlá, ale proto, že byla pravdivá a ukázala jim, jak povrchní jejich měřítka jsou. Odcházela jsem ze srazu s hlavou vztyčenou. Možná nejsem ta nejvyhlazenější v místnosti, ale rozhodně jsem tam byla ta nejšťastnější a nejvíc smířená sama se sebou. A to je vizitka, kterou vám žádný botox nevykouzlí. Moje vrásky jsou totiž mapou mého vítězství nad nejistotou mládí a já bych je nevyměnila za žádnou hladkou tvář bez příběhu. Lucie se možná dál bude snažit zastavit čas, ale já ho raději budu dál smysluplně naplňovat.
