Článek
Rozsudek v kuchyni
Všechno to začalo jako úplně běžné odpoledne, kdy jsem připravovala bábovku a těšila se, až malý Tomášek a Eliška přiběhnou ze školy a budeme si spolu číst nebo si hrát na zahradě. Místo dětí se ale ve dveřích objevil jen můj syn s výrazem, který jsem u něj nikdy předtím neviděla. Byl chladný, odtažitý a mluvil tónem, jako by četl úřední listinu. Bez jakéhokoli varování mi oznámil, že po dohodě s manželkou se rozhodli omezit náš kontakt. Prý dětem pletu hlavu svými názory na výchovu, krmím je věcmi, které nejsou v souladu s jejich moderním životním stylem. Stála jsem tam s rukama od mouky a měla pocit, že se pod mnou otevírá propast. Moje snaha dopřát dětem trochu té klasické babičkovské svobody a lásky byla v jeho očích překlasifikována na nebezpečnou sabotáž jejich rodinného štěstí.
Moderní výchova versus babičkovská láska
Nejvíc mě bolelo to, co konkrétně mi vyčítal. Prý jsem Elišce řekla, že je princezna, což je podle nich stereotyp, který jí ničí budoucnost. Tomáškovi jsem zase dovolila dojíst oběd u pohádky, což prý narušuje jeho soustředění na jídlo a buduje špatné návyky. Každá drobnost, kterou jsem dělala z čisté lásky a snahy dětem pobyt u mě zpříjemnit, byla použita jako argument proti mně.
Syn mi vyčetl i to, že jsem s nimi šla do kostela na vánoční mši, přestože věděl, že je to pro mě tradice. Prý jim vnucuji víru, o kterou nestojí. Seděla jsem tam a poslouchala ten seznam mých „hříchů“ a nemohla jsem uvěřit, že tenhle dospělý muž, který mě teď tak krutě soudí, je ten samý chlapec, kterého jsem s láskou vychovala a kterému jsem obětovala své nejlepší roky. Jeho arogance a pocit morální nadřazenosti byly jako facka.
Samota uprostřed vzpomínek
Od té doby je v mém domě hrobové ticho. Hračky, které jsem měla připravené v koutě obývacího pokoje, tam stále leží a jen na ně padá prach, protože nemám sílu je uklidit. Syn mi sice dovolí s dětmi mluvit přes video hovory, ale vždy je u toho přítomen on nebo snacha a bedlivě sledují každé mé slovo, jako bych byla nějaký nebezpečný kriminálník. Cítím se ponížená a vyvržená z vlastní rodiny jen proto, že moje hodnoty a způsoby se neshodují s těmi, které dnes diktují moderní příručky o výchově. Je to nesmírně hořké zjištění, že po všech těch letech péče jsem skončila jako „nežádoucí element“. Přesto v hloubi duše doufám, že jednou děti vyrostou a samy pochopí, že ta babička, která jim pekla buchty a vyprávěla příběhy o jejich předcích, nebyla hrozbou, ale zdrojem čisté, ničím nepodmíněné lásky, kterou jim žádná moderní teorie nenahradí.
