Článek
Nenápadné ztráty
Pracuji v otevřené kanceláři, kde má každý svůj stůl, ale věci se tu neustále přesouvají. Hrnek změní místo, sešit se objeví jinde, to je běžné. Jenže u mě se začalo dít něco zvláštního. Každý den mi zmizelo pero. Ráno jsem si ho položila na stůl, po obědě bylo pryč.
Nejdřív jsem si myslela, že jsem roztržitá. Pak jsem začala pera počítat. A hlavně pozorovat. Velmi rychle mi došlo, že to není náhoda. Kolega sedící o dva stoly dál si vždycky nenápadně přišel půjčit, ale nikdy se neobtěžoval vrátit. Když jsem se zeptala, jestli neviděl moje pero, zatvářil se nechápavě a ukázal na jiné.
Domluva
Zkusila jsem to po dobrém. Řekla jsem mu, že mi mizí pera a že bych byla ráda, kdyby se mi vracela. Zasmál se a řekl, že to přece nemůže být takový problém. Prý jsou to jen pera. Od té chvíle mizela ještě rychleji. Dokonce mi začal brát i ta, která jsem si přinesla z domu a měla je schovaná v šuplíku.
V tu chvíli už nešlo o kancelářské potřeby. Šlo o to, že si někdo bezostyšně bral moje věci a ještě mi dával najevo, že jsem přecitlivělá. A to už jsem nehodlala přecházet. Jednou večer doma jsem si vzpomněla na starý třpytivý inkoust, který mi zůstal po neteři. Byl výrazný, sytý a nešel jen tak smýt. V hlavě se mi zrodil plán, který byl možná trochu dětinský, ale naprosto neškodný. A hlavně spravedlivý.
Okamžik, kdy se karta obrátila
Vzala jsem několik obyčejných per, opatrně je rozebrala a vyměnila náplň za třpytivý inkoust. Vypadala úplně normálně, dokud se s nimi nezačalo psát. Pak se na papíře objevily blyštivé čáry, které nešlo přehlédnout. Ráno jsem je položila na stůl, přesně tam, kde obvykle mizela.
Netrvalo to dlouho. Ten kolega držel v ruce papír, který se leskl jako vánoční ozdoba. Měl ho plný poznámek psaných mým perem. Snažil se to setřít, ale třpyt zůstával. Celá kancelář si toho všimla. Kolega zrudl a snažil se to svést na vadné pero. V tu chvíli jsem klidně řekla, že to jsou moje propisky a že je používám schválně, abych poznala, kam mizí. Nastalo ticho, které bylo mnohem výmluvnější než hádka.
Konec krádeží
Od toho dne mi žádné pero nezmizelo. Kolega se mi vyhýbal a když něco potřeboval, raději se zeptal. Nikdy se mi neomluvil, ale ani nemusel. Pointa byla jasná. Věděl, že jsem to byla já, a hlavně věděl, že jeho chování už nezůstane bez reakce.
Třpytivá pera jsem si nechala. Ne proto, abych je znovu použila, ale jako připomínku, že někdy stačí malá, chytrá pomsta, aby si člověk uhájil své místo. A že i v kanceláři platí, že když si někdo bere víc, než mu patří, může se mu to jednoho dne nepříjemně rozzářit přímo pod rukama.
