Článek
Obdiv, který slyším pořád dokola
Kamkoli spolu přijdeme, slyším to samé. Jakého mám manžela, jak skvěle vypadá, jak se o sebe stará. Kamarádky ho dávají za příklad, cizí ženy se na něj dívají o vteřinu déle, než je slušné. Já se jen usměju. Ne proto, že bych byla pyšná. Spíš proto, že nevím, co jiného mám dělat. Kdyby věděly, proč vypadá tak, jak vypadá, možná by jim ten obdiv rychle ztichl.
Manžel nebyl vždycky takový. Když jsme se poznali, byl normální chlap. Trochu sportoval, jedl, co mu přišlo pod ruku. Změna přišla postupně a nenápadně. Nešlo o to, že by chtěl vypadat lépe než ostatní. Začalo to lékařskou návštěvou a větou, kterou si pamatuju dodnes. Rizikové hodnoty, varování, nutnost změny. V tu chvíli se něco zlomilo. Ne v jeho těle, ale v hlavě.
Režim, který řídí celý dům
Od té doby se všechno točí kolem přesných časů, jídelníčku a tréninku. Vstává brzy, cvičí, váží si jídlo, zapisuje si hodnoty. Alkohol zmizel úplně, sladké taky. Žádné výjimky. Žádné polevení. Pro okolí je to obdivuhodná vůle. Pro mě je to každodenní realita. Společné večeře se plánují podle jeho režimu. Dovolené se vybírají podle možnosti cvičit.
Jeho tělo je vizitka. Tvrdé, vyrýsované, bez chyby. Jenže já vím, kolik strachu je za tím schované. Každý gram navíc je pro něj hrozba. Každý vynechaný trénink pocit selhání. Někdy v noci slyším, jak chodí po bytě, protože nemůže spát. Hlídá si tep, dýchání, všechno.
Závist
Když mi někdo řekne, že mi manžela závidí, cítím bodnutí. Ne proto, že bych ho nemilovala. Ale proto, že závidí něco, co bych si sama nikdy nepřála jako ideál. Závidí svaly, ne úzkost. Závidí disciplínu, ne strach z každého vybočení. Závidí výsledek, ne cestu. A já nemám chuť jim to vysvětlovat. Protože by stejně poslouchaly jen napůl.
Manžel o tom nemluví. Pro okolí je motivací. Pro mě je někdy křehký. Vidím ho ve chvílích, kdy sundá masku jistoty. Kdy si přizná, že má strach. Že ví, že už nikdy nemůže polevit. A že ten obdiv, který sklízí, mu vlastně nic nepřináší. Když jdeme spolu po ulici, držím ho za ruku a vím, že lidé vidí jen obal. Silného muže a ženu, která má štěstí. Já ale vím, že to štěstí není v jeho postavě. Je v tom, že se každé ráno zvedne z postele a bojuje. Ne o obdiv, ale o klid v hlavě. A ten se nedá vycvičit, ani vyrýsovat.
