Článek
Začátky, které nám vyhovovaly
Manžel měl v tomhle jasně vyhraněný postoj. Od samého začátku našeho vztahu tvrdil, že děti nejsou jeho prioritou. Já jsem na tom byla stejně. Vždycky jsem měla pocit, že život je především o nás dvou, o cestování, o budování kariéry, o tom, co nás baví. Ne, že bych byla proti dětem, ale nikdy jsem je neviděla jako nezbytnou součást života. A on také ne.
Když jsme mluvili o naší budoucnosti, vždy jsme se shodli. Bez dětí. Když jsme se brali, bylo to jasné. Nikdy jsme o tom nepochybovali. Tohle bylo naše rozhodnutí, a oba jsme ho přijali s klidem.
Změny
Všechno začalo být trochu divné, když jsem si všimla, že občas během večerů, kdy jsme si povídali, zmínil, jak by si možná představoval jiné věci, když už ne děti. Začal o tom mluvit jako o „teoretické možnosti“, ale stále to bylo v rovině vtipů, nebo „kdyby něco“. Nikdy jsem tomu nevěnovala moc pozornosti, protože jsem to brala jako vtípky.
Vždycky jsem si říkala, že máme dohodu a že to tak bude. Ale čím víc se o tom zmínil, tím víc jsem cítila, že to možná pro něj nebude tak jednoduché. Jednoho dne mi oznámil, že by si přece jenom přál dítě. Možná to zní banálně, ale pro mě to byla rána, která mě odrovnala. Deset let jsem žila v přesvědčení, že jsme v tom zajedno, a najednou jsem stála před něčím, co jsem nikdy neplánovala.
Zmatek, který následoval
Zpočátku jsem nechápala, proč mi to řekl. Byla jsem zmatená a zraněná. Nejen tím, že změnil názor, ale že to udělal tak náhle. Vždyť jsme si slíbili, že si nikdy nebudeme vytvářet tlak na to, abychom měli děti. Jak mohl teď najednou všechno změnit? Co se stalo?
Snažila jsem se s ním mluvit, zjistit, co se stalo, co ho přimělo k takovému rozhodnutí. Odpověď byla plná frustrace, výmluv a nejasností. „Myslel jsem, že by to pro nás mohlo být dobré,“ řekl. „Nikdy jsem o tom nemluvil, ale teď mám pocit, že bych to rád zkusil.“ Cítila jsem se, jako by to byla moje vina, že jsem tomu nevěnovala pozornost.
Rozhodnutí
Čas ubíhal a my jsme se stále více hádali. Já jsem věděla, že děti nikdy nebyly něco, co bych si přála. Věděla jsem, že pokud bych měla otěhotnět, bylo by to proti všemu, čemu jsem se věnovala posledních deset let. Ale zároveň jsem cítila i vinu. Jak jsem mohla ignorovat jeho pocity? Jak jsem mohla nebrat vážně něco, co pro něj mělo takovou váhu?
Nakonec jsem se rozhodla, že musím udělat to, co cítím, že je správné. Zůstala jsem u svého rozhodnutí, že děti nejsou pro mě. Ať už to znamená jakékoli následky pro náš vztah. Po těch všech měsících, kdy se situace ještě více zkomplikovala, jsem si uvědomila jednu věc. Tohle nebylo jen o tom, zda chceme nebo nechceme děti. Bylo to o důvěře, o komunikaci, o tom, co se skrývá pod tím, co si lidé říkají, a co si nechávají pro sebe. A to bylo něco, co mi manžel nikdy neřekl.
