Článek
Třídní schůzky
Na třídní schůzky jsem vždycky chodila já. Brala jsem to jako samozřejmost, chtěla jsem vědět, jak si náš syn vede, co mu jde a kde potřebuje přidat. Manžel se tomu spíš vyhýbal, říkal, že na takové akce nemá trpělivost. Jednou ale překvapil: „Tentokrát půjdu já,“ oznámil mi večer před schůzkami. Tvrdil, že chce být víc zapojený do synova školního života.
Byla jsem ráda, že konečně projevil zájem, a tak jsem mu s klidným srdcem předala svou roli. Když se vrátil domů, přišlo mi něco zvláštní. O synových známkách mi v podstatě nic neřekl. Jen mávl rukou, že „to není tak hrozné“. Zato nepřestával mluvit o učitelce. Jak je prý milá, chytrá, jak se na něj usmála a jak má neuvěřitelnou energii.
Přestává se mi to líbit
Zasmála jsem se, že je fajn, když má syn tak skvělou paní učitelku. Ale už tehdy mě trochu znepokojilo, jak dlouho o ní dokázal mluvit. Jenže v dalších dnech se situace vyostřila. Začal se zajímat, kdy budou další konzultace, a nabízel se, že půjde místo mě. Když škola vyhlásila brigádu, hned se hlásil, že pomůže, prý aby podpořil syna. Ale podle toho, jak se o všem bavil, mi bylo jasné, že motivace je úplně jinde.
Brzy už to ani neskrýval. Jednoho večera přiznal, že se do učitelky zamiloval. Řekl to s jiskrou v očích, jako by šlo o nějaký nový začátek, ne o zradu rodiny. Pro mě to byla rána, která mi vyrazila dech. Člověk, se kterým jsem roky sdílela život, najednou mluvil o jiné ženě s nadšením, jaké jsem u něj už dlouho neviděla.
Ultimátum
Následovaly týdny plné hádek, mlčení a těžkých rozhovorů. Snažila jsem se mu vysvětlit, jak jeho chování působí nejen na mě, ale i na našeho syna. Ten začal být nejistý, dokonce se mu nechtělo chodit do školy. Tušil, že se kolem učitelky děje něco, co nesouvisí s výukou.
Nakonec jsem mu dala ultimátum. Buď rodina, nebo jeho pobláznění. Zůstal doma, ale já věděla, že důvěra se nenávratně narušila. Protože zamilovat se může každý, ale říct to vlastní ženě a nechat tím zasáhnout i dítě, to je něco, co se nedá jednoduše odpustit.
