Článek
Hledání chyby u sebe
S manželkou mého bratra jsme spolu vždy vycházely normálně. Nebyly jsme si blízké, ale slušné. Povídání na rodinných oslavách, zprávy k narozeninám, běžná zdvořilost. Pak se něco změnilo. Přestala se na mě dívat do očí, odpovídala jednoslovně, někdy vůbec. Když jsem vešla do místnosti, atmosféra ztuhla. Nechápala jsem proč.
Nejdřív jsem si myslela, že jsem něco řekla špatně. Projela jsem si v hlavě poslední setkání, zprávy, vtipy. Nic. Pak mě napadlo, jestli nejde o žárlivost nebo nedorozumění. Ale nevěděla jsem, čeho by se to mělo týkat. Bratr se choval normálně. Jen ona byla jiná. Odtažitá, chladná, skoro nepřátelská.
Rodinné ticho
Nikdo nic neříkal. Máma mlčela, bratr se tvářil, že si ničeho nevšiml. Na oslavách jsme se míjely, jako bychom byly cizí. Přestala jsem se ptát přímo, protože jsem se bála, že udělám ze sebe hlupáka. Začala jsem se spíš stahovat. A s tím přišel nepříjemný pocit, že jsem v rodině navíc. Jedno odpoledne jsme s mámou zůstaly samy. Povídaly jsme si o obyčejných věcech a pak se mě najednou zeptala, jestli jsem si všimla, že se ke mně chová jinak. Přikývla jsem.
A v tu chvíli jsem věděla, že ví něco víc. Chvíli váhala, pak si povzdechla a řekla mi pravdu. Manželka mého bratra si prý myslí, že ji nemám ráda. Že se na ni dívám shora. Že o ní mluvím za zády. Někdo jí to prý řekl. Kdo přesně, máma nechtěla říct. Možná ani nevěděla. Jen věděla, že tahle představa se v ní usadila a už s ní nic nehlo.
Směs vzteku a úlevy
Najednou se mi ulevilo a zároveň mě to rozčílilo. Ulevilo se mi, že nejsem blázen. Že to nebyl výmysl. Zlobilo mě, že se mnou nikdy nemluvila přímo. Že si vytvořila obraz a podle něj mě soudila. A že kvůli tomu se mezi nás vklínilo ticho, které nikdo nechtěl prolomit. Došlo mi, jak snadno se v rodině rodí domněnky. Jak rychle se z mlčení stane důkaz. A jak málo stačí, aby se někdo uzavřel a druhý tápe v nejistotě.
Najednou mi bylo jasné, že její chování nebylo o mně, ale o tom, čemu uvěřila. Neřekla jsem jí to hned. Potřebovala jsem si to srovnat. Přemýšlela jsem, jestli má smysl to otevírat, nebo jestli už je pozdě. Zatím se dál míjíme ve zdvořilosti. Jen už vím proč. A někdy je pravda, i když bolí, lepší než měsíce tichého podezírání. Protože nevědomost vás nutí obviňovat sebe. Pravda vám aspoň vrátí pevnou půdu pod nohama.
