Článek
První dny plné tolerance
Bydlíme spolu už delší dobu a dosud jsme spolu vycházely bez větších konfliktů. Když přišla s tím, že si bere kočku, řekla jsem ano skoro automaticky. Zdůraznila, že je to jen na přechodnou dobu. Prý maximálně pár dní, možná týdnů. Kočka prý potřebuje klid a ona neměla jinou možnost. Nechtěla jsem být ta nepříjemná. Říkala jsem si, že to zvládnu.
Ze začátku jsem se snažila být chápavá. Kočka byla vystresovaná, schovávala se, mňoukala v noci. Spolubydlící mě ujišťovala, že si zvykne a že brzy odejde. Jenže dny se měnily v týdny a nic se neměnilo. Kočka začala obsazovat byt. Gauč, kuchyňskou linku, moje oblečení. Najednou jsem měla chlupy úplně všude.
Byt, který přestal být společný
Nejhorší nebyl nepořádek, ale pocit, že doma už nejsem doma. Nemohla jsem si sednout, kam jsem chtěla. Neustále jsem kontrolovala, jestli něco nezničila, jestli se nedostala do mého pokoje. Spolubydlící mezitím tvrdila, že přeháním. Že je to jen zvíře. Že si musím zvyknout.
Kdykoli jsem se zeptala, jak dlouho tu kočka ještě bude, odpověď byla neurčitá. Ještě chvíli. Ještě se to řeší. Ještě není kam ji dát. Začala jsem mít pocit, že se mnou nikdo nepočítá. Že můj komfort je vedlejší. Souhlas, který jsem dala jednou, se stal automatickým souhlasem navždy.
Ticho místo dohody
Přestaly jsme o tom mluvit otevřeně. Já proto, že jsem unavená to znovu otevírat. Ona proto, že ví, že nemá co slíbit. Napětí v bytě houstne. Každé mňouknutí mi leze na nervy víc, než by mělo. A zároveň se cítím provinile, že mám vztek na zvíře, které za nic nemůže. Začínám si uvědomovat, že nejde jen o kočku. Jde o respekt. O to, že někdo rozhodl za oba a pak se tváří, že je všechno v pořádku. Můj denní režim se přizpůsobil něčemu, co jsem si nevybrala. A každý další den ve mně roste podráždění, které už nejde přejít mávnutím ruky.
Dočasnost se změnila v nový standard a já stojím před otázkou, jak dlouho to ještě budu snášet. Nechci být zlá ani bezohledná. Ale nechci ani žít v bytě, kde se musím přizpůsobovat cizímu rozhodnutí. Jedna kočka mi nezničila život sama. Zničil ho pocit, že moje hranice byly odloženy s tím, že to přece není tak hrozné. Jenže už měsíc cítím, že pro mě to hrozné je.
