Článek
Iluze klidu během mateřské
Mateřská nebyla dovolená, to říkám rovnou. Byly dny, kdy jsem sotva stihla dojít na záchod a noci, kdy jsem spala po kouskách. Přesto tam byl zvláštní klid. Nemusela jsem nikomu nic dokazovat, nikdo po mně nechtěl výkon, tabulky ani výsledky. Rytmus dne určovaly děti a já se mu přizpůsobovala. Bylo to náročné, ale přehledné.
Když se blížil návrat do práce, říkala jsem si, že se vlastně těším. Na dospělé rozhovory, na pocit, že zase nejsem jen máma. V hlavě jsem měla plán, rozpis, představu, že to nějak poskládám. Práce, školka, škola, kroužky, domácnost. Všechno mělo své místo. Aspoň na papíře.
První týdny v režimu přežití
Realita mě semlela hned první týden. Ráno vstávání, oblékání tří dětí, snídaně, hledání ponožek, odvozy. Pak práce, kde se ode mě očekával plný výkon, jako bych nikdy neodešla. Odpoledne vyzvedávání, úkoly, vaření, hádky, únava. Večer jsem padala vyčerpaná, ale hlava jela dál. Co jsem zapomněla, co nestihla, co mě čeká zítra.
Začala jsem mít pocit, že nikde nejsem dost dobrá. V práci jsem nestíhala tak jako dřív, doma jsem byla podrážděná a unavená. Děti cítily napětí a reagovaly po svém. Nejmladší se víc vztekal, prostřední se uzavíral a nejstarší mi dával najevo, že nejsem pořád přítomná. Měla jsem výčitky ze všeho.
Ztráta sebe sama
Všichni kolem měli řešení. Stačí si to lépe zorganizovat. Musíš být víc v klidu. Jiné to zvládají. Ty věty mě bolely víc než únava. Nechtěla jsem slyšet rady, chtěla jsem slyšet, že to je prostě těžké. Že to není o slabosti, ale o tom, že tři děti a práce nejsou maličkost.
Nejvíc mě zasáhlo, že jsem přestala vědět, kdo vlastně jsem. Nejsem už jen máma, ale ani ta stará já z práce. Jsem někde mezi, rozkouskovaná do rolí, které se perou o pozornost. Na sebe mi nezbylo nic. Ani myšlenky, ani čas, ani energie.
Malé momenty, které drží nad vodou
Jsou ale chvíle, které mě udrží. Když se děti večer ke mně přitulí. Když se mi v práci něco povede, i když jen drobnost. Když si v tichu kuchyně dám kafe a nikdo na mě minutu nemluví. Neřeší to všechno, ale připomíná mi to, že pořád existuju.
Jedno ráno jsem zůstala sedět v autě před prací a rozbrečela se. Bez důvodu, bez kontroly. A poprvé jsem si v duchu řekla, že nemusím být silná pořád. Že nemusím fungovat dokonale. Ten den jsem odjela domů s pocitem, že svět se nezbořil. Jen se na chvíli zastavil. A možná přesně to jsem potřebovala víc než další dobře míněnou radu.
