Měli jsme spory se sousedem. Nebrali jsme to vážně, dokud nám na dveřích nenechal drsný vzkaz

Bydlíme v bytovém domě už několik let. Nikdy jsme neměli pocit, že by byl dům problémový. Lidé se zdravili, občas si pomohli, každý si žil po svém. Se sousedem odvedle to ale od začátku trochu skřípalo. Vadilo mu bouchání dveří, prý chodíme pozdě večer, jednou mu překážel kočárek na chodbě. My jsme si zase mysleli, že je přecitlivělý. Brali jsme to jako špičkování, občas padla poznámka, občas ironický úsměv. Nic, co by stálo za řeč.

Postupně se ty drobnosti začaly kupit. Každé setkání na chodbě bylo napjaté. Já se snažila být slušná, někdy až přehnaně. On odpovídal chladně, občas si neodpustil poznámku. Pořád jsem si ale říkala, že to je jen jeho způsob. Že to není osobní. Člověk si zvykne omlouvat věci, které by u cizího považoval za nepřijatelné. A právě to byla chyba.

Ten den jsem se vracela domů unavená. Otevřela jsem chodbu a hned jsem si všimla bílého papíru přilepeného na našich dveřích. Nejdřív jsem si myslela, že jde o oznámení od správce. Vzkaz byl psaný ručně a kostrbatě. Obvinění, výhrůžky, vulgarity. Žádné náznaky, žádná ironie. Jen čistá zloba. Rozklepaly se mi ruce a měla jsem pocit, že mi někdo vstoupil do prostoru, který má být bezpečný.

Najednou už nešlo o hádky kvůli hluku. V hlavě mi běžely otázky, které jsem si předtím nepokládala. Co když to myslí vážně. Co když ho to nepřejde. Co když to nebyl jen výlev, ale varování. Ten pocit, že někdo z vedlejších dveří ví, kdy chodíme domů, kdy jsme pryč, kdy jsme sami, byl paralyzující. Najednou jsem zamykala dvakrát. Naslouchala každému zvuku na chodbě. Domov přestal být místem klidu.

Když jsem si to s odstupem promítla, došlo mi, že jsme varovné signály přehlíželi. Brali jsme to jako slovní přestřelky, protože se nám nechtělo připustit, že by to mohlo přerůst v něco vážnějšího. Člověk nechce mít konflikt. Nechce si připustit, že někdo v jeho blízkosti může být nevyzpytatelný. A tak raději zavírá oči.

Od té doby se snažíme souseda míjet a jsme obezřetní. Vzkaz jsme si vyfotili, schovali. Ne proto, že bychom hned chtěli volat policii, ale proto, že už nechceme být nepřipravení. Chodba je stejná jako dřív, dům stojí pořád na stejném místě. Jen já už vím, že některé spory nejsou neškodné, i když tak dlouho vypadají. A že papír na dveřích může změnit způsob, jakým se díváte na místo, kterému říkáte domov.