Článek
Vánoce jako samozřejmost
Celý život jsem bral Vánoce jako pevný bod. Ne proto, že bych byl puntičkář na tradice, ale protože jsme je vždy trávili spolu. Syn s námi vyrůstal, znal ten rytmus, stejné jídlo, stejné zvyky, stejný čas. Když dospěl, odstěhoval se a později se oženil, počítal jsem s tím, že se leccos změní. Přesto jsem někde uvnitř věřil, že Štědrý den zůstane náš. Manželka to cítila ještě silněji. Pro ni byly Vánoce symbolem rodiny a soudržnosti.
Když nám syn klidným hlasem řekl, že letos budou Vánoce trávit u tchyně, chvíli jsem nevěděl, co říct. Nezvýšil jsem hlas, nehádal jsem se. Snažil se to vysvětlit rozumně, že se budou střídat, že je to spravedlivé. Rozumově jsem chápal, co říká. Jenže manželka ztuhla. Věděl jsem, že to špatně dopadne.
Napětí, které se dalo krájet
Doma se o tom mluvilo pořád dokola. Manželka byla rozhořčená, připomínala všechno, co jsme pro syna udělali. Snažil jsem se ji uklidnit, ale zároveň jsem cítil podobnou bolest. Mlčel jsem víc, než bych chtěl. Když pak manželka prohlásila, že pokud s námi nebude na Vánoce, tak k nám o svátcích nemá chodit vůbec, zamrazilo mě. V tu chvíli jsem pochopil, že se z obyčejného rozhodnutí stal konflikt.
Synovi jsme to řekli otevřeně. Viděl jsem mu v očích překvapení a zmatek. Nečekal takovou reakci. Myslel si, že se zlobíme, ale že to přejde. Místo toho stál mezi dvěma ženami, mezi minulostí a současností. Já jsem tam byl taky, ale spíš jako svědek. Cítil jsem, že ho ztrácíme, a přitom jsem nedokázal manželce odporovat.
Bolestivé svátky
Ten rok byly Vánoce zvláštně prázdné. Všechno proběhlo tak, jak mělo. Stromek stál, večeře byla připravená, dárky zabalené. Jen jeden talíř zůstal prázdný. Manželka se snažila působit v klidu, ale v noci jsem slyšel její pláč. Já jsem seděl v obýváku a přemýšlel, kdy se to zlomilo. Uvědomil jsem si, že jsme chtěli udržet věci stejné, i když už stejné být nemohly.
Od té doby se syn chová opatrně. Přijde, ale ne tak často. Manželka trvá na svém postoji, i když vidím, že ji to stojí víc sil, než si připouští. Já stojím někde mezi nimi a dochází mi, že žádné rozhodnutí není bez následků. Někdy přemýšlím, jestli jeden sváteční den opravdu stál za to napětí, které se usadilo v domě. Vánoce přijdou znovu, ale ten pocit samozřejmosti, že jsme všichni u jednoho stolu, ten už se vrací mnohem pomaleji.
