Článek
Otec zemřel před devíti lety. Pracoval celý život jako strojní zámečník a doma neměl trpělivost ani na vymalování kuchyně. K umění se podle mě přiblížil nejvíc při nedělní návštěvě galerie, kam chodil kvůli mamince.
Muž z aukční síně se jmenoval Viktor. Když jsem mu řekla otcovo křestní jméno, položil obraz zpátky na zem. Otočil ho a odhrnul papír nalepený přes zadní stranu rámu. Pod ním byla tužkou napsaná dvě slova: otcovo jméno a číslo 14.
Obraz, který neměl viset doma
Malba zobrazovala nádražní čekárnu. Na lavičce seděla žena v červeném kabátě a vedle ní stál zelený kufr. Provedení bylo neumělé, perspektiva trochu křivá. Právě proto jsem plátno při dražbě téměř nevnímala.
Viktor vysvětlil, že obraz pochází ze souboru prací večerního výtvarného kurzu, který vedla jeho matka. Po její smrti vyklízel ateliér a část neoznačených obrazů poslal do aukce. Číslo 14 odpovídalo pořadí v seznamu účastníků. Příjmení na účtence mu připomnělo jméno, které četl ve starém sešitě.
Nevěřila jsem mu. Můj otec by se o kurzu zmínil. Viktor otevřel v telefonu fotografii zažloutlé prezenční listiny. Otcovo jméno se objevovalo každou středu po dobu dvou let. Vedle něj byly poznámky „směna“ nebo „omluven“.
Zavolala jsem mamince. Dlouho mlčela, potom řekla, že o kurzu věděla. Otec tam začal chodit po smrti svého mladšího bratra. Nechtěl mluvit s psychologem a odmítal rodině vysvětlovat, proč celé večery sedí v dílně. Maminka našla kurz v kulturním domě a slíbila mu, že to nikomu neřekne.
„Ani mně?“ zeptala jsem se.
Odpověděla, že tajemství patřilo jemu. Myslela si, že mi to jednou řekne sám. Když kurz skončil, uložil malířské potřeby do sklepa a už se k nim nevrátil.
Červený kabát měl svou adresu
Obraz jsem odvezla domů v původním rámu. Rodinná fotografie, kvůli které jsem dražila, zůstala v obálce. Několik večerů jsem seděla naproti malbě a snažila se v ní najít otce. Vadilo mi, že jsem o této části jeho života nevěděla. Současně jsem si uvědomovala, že jsem se ho na nic podobného nikdy neptala.
Bratrovi jsem poslala fotografii obrazu. Nejdřív tvrdil, že jde o shodu jmen. Potom si vzpomněl na středy, kdy otec přicházel později a říkal, že pomáhá známému v dílně. Bratr se zlobil na maminku, že tajemství držela i po jeho smrti. Já ji bránila, ačkoli jsem ještě den předtím cítila stejnou křivdu. Každý z nás si nárokoval jiný díl otcova soukromí.
Otec byl pro mě mužem praktických řešení. Když jsem se rozvedla, opravil mi skříň a vyměnil zámek. Nezeptal se, jestli jsem smutná. Já se nezeptala, jestli byl smutný po smrti bratra. Oba jsme považovali mlčení za jeho povahu a pohodlně v něm zůstali.
Maminka si obraz prohlédla až za týden. Ženu v červeném kabátě poznala. Nebyla to ona ani otcova tajná známá, jak by někoho mohlo napadnout. Šlo o jejich matku, mou babičku. Nosila takový kabát a zelený kufr, když dojížděla za syny z venkova. Otec namaloval čekání na nádraží podle staré fotografie, která se po babiččině smrti ztratila.
Viktor později našel poznámky své matky. U čísla 14 stálo, že autor opakovaně maluje člověka, který odchází, ale nechává zavazadlo u těch, kdo zůstávají. Nevěděli jsme, zda tím myslela babičku, zemřelého bratra, nebo něco úplně jiného. Poprvé jsem odolala potřebě získat jedno vysvětlení.
Také jsem se ptala, proč obraz zůstal v ateliéru. Maminka si vzpomněla, že otec většinu prací odmítl odnést. Tvrdil, že doma nepotřebuje výstavu vlastních pokusů. Možná se styděl. Možná pro něj bylo důležité malování, nikoli výsledek.
Rám jsem nakonec nechala být
Obraz dnes visí v předsíni. Vyřezávaný rám jsem neobrousila a plátno z něj nevyndala. Není z něj cenné dílo jen proto, že ho maloval můj otec. Perspektiva zůstává křivá a pravá ruka ženy je příliš dlouhá. Přesto se na něj dívám pozorněji než na mnohé dokonalejší obrazy.
S maminkou jsme ve sklepě našly krabici barev, dva štětce a malý skicák. Nebyly v něm žádné hotové kresby, jen cvičení rukou, židlí a oken. Nechala jsem ho u ní. Obě jsme se dohodly, že z otcova soukromého kurzu neuděláme posmrtnou legendu.
Bratrovi jsme skicák ukázaly při další návštěvě. Chtěl si jednu stránku nechat, ale byla kreslená z obou stran. Místo rozdělování jsme celý sešit naskenovali. Originál zůstal u maminky a každý máme kopii. Poprvé jsme s otcovou věcí naložili tak, aby nikdo nemusel vlastnit důkaz, že mu byl bližší než ostatním.
Viktor mi nabídl vrácení dražební přirážky, protože obraz měl osobní souvislost, kterou aukce neuvedla. Odmítla jsem. Koupila jsem ho svobodně a náhoda mi k němu přidala příběh, na který nelze vystavit potvrzení.
Původně jsem hledala rám pro fotografii člověka, kterého jsem znala. Odvezla jsem si nepovedenou malbu od člověka, jehož jsem znala jen částečně. Ten rozdíl mě nepřipravil o otce, jakého si pamatuji. Jen vedle zámečníka, který opravoval skříně, postavil muže, který ve středu večer zkoušel namalovat čekání.
Zdroj: autorský text
