Článek
Třetí den jsem chtěla navštívit jezero na druhé straně údolí. Na nádraží stály dva podobné autobusy. Řidič jednoho právě zavíral dveře, a tak jsem rychle nastoupila. Jízdenku jsem koupila v mobilu a nevšimla si, že číslo linky nesouhlasí.
Po čtyřiceti minutách autobus odbočil z hlavní silnice. Místo jezera se za oknem objevily louky, nízké domy a cedule s názvem vesnice, kterou jsem v průvodci vůbec neměla. Řidič mi řekl, že zpáteční spoj jede za dvacet minut. Vystoupila jsem tedy na malé návsi a sedla si pod lípu.
Poslední autobus neodjel
Náves byla vyzdobená barevnými stuhami. Lidé stavěli dřevěné stánky, nosili lavice a zkoušeli ozvučení. Starší muž se mě zeptal, zda přijíždím kvůli slavnosti. Vysvětlila jsem omyl a ukázala na zastávku. Zasmál se, ale pak zvážněl. Silnice, kterou jsem přijela, se měla odpoledne uzavřít kvůli cyklistickému závodu. Autobus zpět proto nepojede.
Nejdřív jsem mu nevěřila. Jízdní řád na sloupku nic takového neuváděl. Řidič však při cestě tam patrně obsluhoval poslední spoj. Zavolala jsem dopravci a dozvěděla se, že další autobus odjede až následující ráno. Taxík z města by stál skoro tolik jako dvě noci v hotelu.
Muž se jmenoval Josef a nabídl mi pokoj v místním penzionu. Ten byl ale plný účinkujících. Nakonec zavolal své sestře Marii, která pronajímala malý pokoj nad pekárnou. Byl volný, protože hosté měli přijet až další den. Zaplatila jsem jednu noc a smířila se s tím, že jezero uvidím jindy.
Večer se konala zkouška průvodu. Z okna jsem sledovala děti v krojích a ženy, které připravovaly věnce. Marie mě pozvala dolů na polévku. Vyprávěla, že slavnost obnovili teprve před pěti lety. Připomíná návrat obyvatel po povodni, která kdysi zničila část vesnice.
Den, který se protáhl
Ráno jsem si sbalila věci a došla na zastávku. Na displeji telefonu však svítilo upozornění na bouřky. Noční déšť podemlel část silnice a obec čekala na kontrolu svahu. Autobus znovu nepřijel.
Tentokrát už mi situace nepřipadala jako drobné dobrodružství. V původním hotelu jsem měla všechny věci a zaplacený pokoj. Hosté, kteří měli bydlet nad pekárnou, byli na cestě. Marie mi řekla, že mohu přespat u ní na rozkládací pohovce, ale já se zdráhala přijmout další laskavost.
Zkoušela jsem najít pěší cestu k nejbližší otevřené silnici. Mapa nabízela dvanáct kilometrů přes les, ale Josef mě varoval, že stezka vede kolem podmáčeného svahu. Můj původní plán byl cestovat samostatně, ne riskovat jen proto, abych si samostatnost dokázala. Zavolala jsem proto sestře, řekla jí, kde jsem, a poslala přesnou adresu. Teprve pak jsem přijala, že ten den nikam neodjedu.
Na návsi mezitím začínala slavnost. Pořadatelé řešili vlastní potíž: několik lidí z vedlejšího města kvůli uzavírce nedorazilo a chyběly ruce u stánku s občerstvením. Nabídla jsem, že pomohu výměnou za nocleh. Marie mě postavila ke koláčům a během hodiny jsem prodávala makové řezy lidem, jejichž nářečí jsem sotva chápala.
Původně jsem chtěla pouze přečkat den. Postupně jsem však přestala kontrolovat hodiny. Děti prošly návsí s lucernami, hasiči předvedli starou ruční stříkačku a večer hrála kapela, ve které se střídali tři členové jedné rodiny. Nebyla to atrakce připravená pro turisty. Lidé slavili vlastní paměť a návštěvníci byli jen přizvaní.
Třetí ráno
V noci přišel další déšť. Silnici otevřeli jen pro místní dopravu a větší autobus stále nesměl projet. Josef plánoval cestu dodávkou do města až v pondělí. Nabídl mi místo. Znamenalo to třetí den mimo plán.
Zavolala jsem do hotelu, vysvětlila situaci a poprosila, aby mi věci nechali na pokoji. Recepční už o uzavírce věděla. Řekla, že se nemusím bát a poslední noc mi neúčtují. Teprve tehdy ze mě spadlo napětí. Celou dobu jsem se chovala, jako bych selhala v organizaci dovolené. Ve skutečnosti jsem jen nastoupila do špatného autobusu a pak už rozhodovalo počasí.
V neděli po slavnosti se uklízelo. Pomáhala jsem skládat lavice, zametla papírové stužky a s Marií pekla chléb na pondělní ráno. Pracovaly jsme téměř beze slov. Když jsme čekaly, až těsto vykyne, ukázala mi fotografie vesnice po povodni. Voda tehdy sahala do poloviny dveří pekárny. Lidé z okolí přicházeli celé týdny pomáhat. Slavnost nebyla oslavou katastrofy, ale toho, že obec nezůstala sama.
Večer mi Marie odmítla vzít peníze za pohovku. Nechtěla jsem zůstat dlužná, a tak jsme se dohodly, že zaplatím suroviny spotřebované při pečení. Nebyla to účetní přesnost, ale oběma nám ulevila. Já se necítila jako někdo, kdo jen přijímá, a ona nemusela měnit pohostinnost v obchod.
V pondělí mě Josef odvezl k hotelu. Na jezero už jsem se během té dovolené nedostala. Místo plánovaných fotografií hladiny jsem si přivezla papírovou stuhu z návsi a recept na Mariin chléb.
Od té doby si čísla autobusů kontroluji pečlivě. Neříkám, že každý omyl člověka zavede přesně tam, kam měl dorazit. Někdy je chyba prostě nepříjemná a stojí peníze. Ta moje mi však připomněla, že dobře prožitý den nemusí vypadat jako bod v itineráři. A že cizím místem se občas přestane cítit ve chvíli, kdy vám někdo podá zástěru a ukáže, kam skládat koláče.
