Článek
Kancelář jsme sdíleli patnáct let
Na krajský úřad jsem nastoupil v roce devadesát šest. Karel tam už byl, seděl u okna, měl na stole hromady papírů a v ruce pořád stejný modrý hrnek. Byl o deset let starší a choval se ke mně jako starší bratr. Ukázal mi, kde jsou spisy, kam se chodí na kávu a jak se mluví s šéfem, aby to mělo výsledek. Za pár měsíců jsme si rozuměli bez slov. Můj hrnek byl bílý s nápisem „Nejlepší táta“. Dcera mi ho vyrobila ve školní dílně, když jí bylo deset. Nosil jsem ho do práce každý den. A Karel si do něj každé ráno vařil kávu. Neptal se. Prostě ho vzal, nasypal si instantní kafe a zalil vodou. Když jsem mu to jednou řekl, zasmál se a řekl, že jeho hrnek je pro návštěvy a ten můj je pro něj. Byl to vtip, ale mně to vadilo. Ne kvůli kávě. Kvůli tomu, že jsem měl pocit, že mi bere něco, co je moje.
Za patnáct let jsme se o tom hádali mockrát. Já jsem mu říkal, ať si koupí vlastní. On říkal, že ten můj má lepší tvar. Já jsem ho schovával do šuplíku. On ho našel. Jednou jsem mu ho dokonce vyměnil za jiný, ale on si toho všiml a vrátil mi ho s poznámkou, že mu nechci dopřát radost. Nakonec jsem to přestal řešit. Byl to jeho zvyk a já jsem věděl, že ho nezměním. Když šel do důchodu, dal jsem mu na rozloučenou malý dárek a on mi řekl, že si ten hrnek stejně jednou vezme.
O jeho smrti jsem se dozvěděl z novin
Karel zemřel loni v listopadu. Bylo mu sedmdesát osm. Dozvěděl jsem se to z oznámení v obecních novinách, které nám chodí do schránky. Seděl jsem v kuchyni a četl jsem si seznam zemřelých, což dělám od té doby, co mi zemřela máma. Uviděl jsem jeho jméno a nevěřil jsem tomu. Naposledy jsme si volali před Vánoci a byl v pohodě.
Zavolal jsem jeho dceři. Číslo jsem měl uložené z doby, kdy Karel slavil sedmdesátiny. Omluvila se, že mi to nedala vědět. Řekla, že to bylo rychlé. Pohřeb bude v úterý. Zeptal jsem se, jestli můžu přijít. Řekla, že ano, a že budu mít místo v první řadě. Nechápal jsem proč. Nebyl jsem rodina. Byl jsem jen kolega.
Na pohřbu mi dala hrnek a řekla, že o mně mluvil
Pohřeb byl v obřadní síni na hřbitově. Bylo tam asi padesát lidí, většinou rodina a pár bývalých kolegů. Po obřadu jsem chtěl jít domů, ale dcera si mě našla. Podala mi tašku a řekla, že mi to táta nechal. Byla v ní krabice a v ní můj hrnek. Byl omšelý, nápis „Nejlepší táta“ už byl skoro nečitelný. Ale byl to on.
Zeptal jsem se, proč mi ho dává. Řekla, že táta o mně doma mluvil pořád. Že říkal, že jsem jediný člověk, se kterým vydržel v jedné kanceláři patnáct let, a že mu to dalo víc než jakýkoli kurz. A že ten hrnek byl jeho způsob, jak mi být blízko. Prý si ho půjčoval, protože věděl, že mi to vadí, a on chtěl, abych si ho všiml. Chtěl, abychom měli něco, o čem se dá mluvit.
Hrnek mám doma a používám ho každý den
Doma jsem ho umyl a postavil na polici. Dcera mi řekla, že si ho mám nechat, že by to táta chtěl. Používám ho každé ráno. Kávu z něj piju já, ne Karel. A pokaždé, když ho vezmu do ruky, vzpomenu si na to, jak mě štval. A jak mi to vlastně chybí.
Není to o hrnku. Je to o tom, že člověk někdy nevidí, co pro něj druhý dělá, dokud o to nepřijde. Karel mi patnáct let pil kávu z mého hrnku a já jsem si myslel, že mě jen otravuje. Přitom mi dával najevo, že jsme přátelé. A já jsem to pochopil až na jeho pohřbu.
