Článek
Odjezd bez nervů
Na zájezd jsem se těšila. Po dlouhé době jsem měla jet sama, bez povinností, bez hlídání času. Balila jsem se pečlivě, několikrát jsem si prošla seznam. Oblečení na den, léky, přezůvky, něco teplejšího. Všechno sedělo. Až na jednu drobnost, kterou jsem si uvědomila až večer v hotelovém pokoji. Noční košilka zůstala doma.
Řekla jsem si, že to není konec světa. Spala jsem v delším tričku, které jsem měla na převlečení. Nebylo to ideální, ale nijak mě to netrápilo. Jenže hotel měl společné chodby a společné snídaně začínaly brzy. Ráno jsem vyšla z pokoje dřív, než jsem se stihla pořádně upravit, a v tu chvíli jsem si všimla pohledů. Některé zaskočené, jiné pohoršené.
Pohledy, které mluvily za vše
U snídaně už bylo jasné, že se něco děje. Šeptání, naklánění hlav, významné pohledy. Jedna paní se mě přímo zeptala, jestli jsem si zapomněla noční prádlo. Řekla jsem pravdu. Zasmála jsem se tomu. Ona ne. Tvrdila, že to není vhodné, že jsme na zájezdu, ne doma. Připadalo mi to přehnané, ale mávla jsem rukou.
Během dne se z toho stalo hlavní téma. Ne procedury, ne výlety, ale moje spaní. Některé ženy mě poučovaly, jiné soucitně kroutily hlavou. Jedna dokonce navrhla, že mi půjčí svou starší košilku, abych nedělala ostudu. To slovo mě zabolelo. Ostuda. Kvůli tričku, ve kterém spím.
Nepříjemné vyvrcholení
Večer si mě zavolala vedoucí zájezdu. Snažila se mluvit klidně, ale bylo znát, že na ni někdo tlačil. Prý se objevily stížnosti. Že se někteří necítí komfortně. V tu chvíli jsem pochopila, že nejde o košilku. Jde o strach z vybočení. Z toho, že někdo nedodržuje nepsaná pravidla. Najednou jsem se necítila jako součást skupiny. Byla jsem ta, o které se mluví. Ta, která něco pokazila. Přitom jsem nikomu neubližovala. Jen jsem zapomněla jednu věc a nechtěla z toho dělat drama. Zbytek zájezdu jsem už chodila oblečená přehnaně opatrně. Ne kvůli sobě, ale kvůli klidu.
Když jsem se vrátila domů, noční košilku jsem si položila na postel a musela jsem se hořce zasmát. Ne nad sebou, ale nad tím, jak málo stačí, aby se lidé začali bát jinakosti. Na zájezd jsem jela odpočívat. Místo toho jsem si odvezla poznání, že i mezi seniory dokáže malá zapomenutá věc způsobit poprask, který nemá nic společného s oblečením, ale s potřebou kontrolovat ostatní.
