Článek
Vztek
Naše dcera není zlá ani rozmazlená. Je citlivá, prudká, všechno prožívá naplno. Když se něco nepovede, když slyší ne, spustí se lavina. Křik, pláč, házení věcí, někdy i rány do dveří. Zkoušela jsem všechno možné. Klid, pevný hlas, objetí i odstup. Někdy to zabere, jindy vůbec. Jsou dny, kdy mám pocit, že chodím po minovém poli a stačí jedna špatná věta.
Manžel to nezvládá. Jakmile cítí, že se blíží záchvat, začne být nervózní. Když to propukne naplno, vezme si bundu, klíče a odejde. Řekne, že se vrátí, až bude klid. Poprvé jsem to chápala. Podruhé jsem mlčela. Po desáté jsem si uvědomila, že v tom zůstávám sama pokaždé. On se vrací do ticha, já zůstávám uprostřed bouře.
Sama proti emocím
Ve chvílích, kdy dcera křičí a já se snažím udržet situaci pohromadě, cítím obrovskou osamělost. Nejde jen o fyzickou nepřítomnost. Jde o to, že v těch nejtěžších chvílích nejsem s někým, ale proti všemu sama. Musím být klidná, pevná, trpělivá, i když mám chuť se rozbrečet. A někde v hlavě mi běží myšlenka, že on si mezitím dává kávu nebo jede autem a čeká, až to přejde.
Když se manžel vrátí, všechno je už v klidu. Dcera je vyčerpaná, tichá, někdy se stydí, někdy je smutná. On ji pohladí, prohodí pár slov a má pocit, že je zase všechno v pořádku. Jenže ten nejtěžší kus už má za sebou někdo jiný. Já. A ten rozdíl mezi námi se pokaždé trochu zvětší.
Rozhovory, které nikam nevedou
Snažila jsem se mu to vysvětlit. Říkala jsem, že tím utíká nejen před vztekem, ale i před odpovědností. On tvrdí, že odchodem situaci uklidňuje. Že by to jinak jen zhoršil. Možná má částečně pravdu. Jenže tím zároveň učí naši dceru jednu věc. Že když je těžko, někdo prostě odejde. A mě učí, že mám zvládnout všechno sama. Nejsem naštvaná pořád. Spíš jsem unavená. Z té role silné matky, která všechno ustojí. Z toho, že nemám kam odejít, když je toho moc. Že nemám možnost si vydechnout, protože někdo musí zůstat.
A pokaždé, když se za ním zavřou dveře, cítím, jak se ve mně něco láme. Čím dál častěji přemýšlím, co se stane, až dcera vyroste. Až její emoce budou složitější, těžší. Jestli u toho budeme oba, nebo jestli se tenhle vzorec jen prohloubí. Nechci být jediná, kdo zůstává, když je bouřka. Protože rodina není o tom vracet se do klidu, ale vydržet i chaos. A ten zatím nesu hlavně já.
