Článek
Konečně se to povedlo
Těhotenství pro mě bylo splněným snem. Po měsících snahy a obav se nám to konečně podařilo, test byl pozitivní. Když jsem to řekla partnerovi, objal mě a oba jsme brečeli štěstím. Okamžitě jsme začali plánovat, jak tu novinu oznámíme rodině. Chtěli jsme, aby to bylo krásné, dojemné a nezapomenutelné.
Na nedělní oběd jsme pozvali moje rodiče i jeho. Připravila jsem dort s nápisem „Budeme rodiče“ a přinesla ho po jídle ke stolu. Chvíli bylo ticho, než všichni pochopili, co se děje. Čekala jsem jásot, nadšení, objímání. Jenže místo toho se ozval ironický smích. „To jako vážně?“ řekla tchyně, zvedla obočí a dodala: „A z čeho to dítě chcete živit?“
Výsměch místo radosti
Ostatní se začali smát, jako by šlo o vtip. Můj otec se přidal s poznámkou, že bychom se raději měli postarat o stabilní příjem, než si pořizovat rodinu. Nikdo neřekl gratuluji, nikdo se neusmál upřímně. Seděla jsem tam s rukama v klíně a měla pocit, že se mi hroutí svět. Partner se mě snažil bránit, ale bylo to marné. „Vy jste prostě nezodpovědní,“ dodala matka, „vždyť vy sami ještě nejste dospělí.“
Jejich slova se mi zaryla pod kůži jako nůž. Ten večer skončil dřív, než se dort vůbec rozkrojil. Jak odešli, tak jsem se rozplakala. Partner mě objímal a říkal, že na tom nezáleží, že budeme skvělí rodiče i bez jejich požehnání. Ale mě to bolelo. Chtěla jsem sdílet radost, ne se bránit posměchu. Další dny jsem čekala, že se někdo omluví. Místo toho se v rodině začaly šířit narážky, že jsem ho „dotlačila“ k dítěti, že prý je to celé nepromyšlené. Najednou se z krásné zprávy stalo něco, za co jsem se skoro styděla.
Pozdní omluva
Až po několika týdnech se situace trochu uklidnila. Maminka mi jednou volala a řekla, že jí to „ujelo“, že jen měla strach, jak to zvládneme. Možná to myslela dobře, ale škoda už byla napáchána. Když se pak dítě narodilo, všichni stáli v porodnici a rozplývali se nad malým uzlíčkem. Ale já jsem v sobě ten první večer nezapomněla. Ten okamžik, kdy se místo radosti ozval smích.
Dnes už to neřeším, vím, že lidé někdy reagují z obav, ne ze zloby. Ale taky vím, že žádný strach neomlouvá to, že vezmete někomu jeho štěstí. A ten den, kdy jsme rodině oznámili, že čekáme dítě, pro mě navždy zůstane připomínkou, že ne každá radost bývá přijata s otevřenou náručí.
