Článek
Pád před vystoupením
Vedla jsem pohybový kroužek v našem kulturním domě každou středu. Nebyla to vrcholová gymnastika. Děti se učily kotouly, jednoduché sestavy s obručemi a hlavně to, že při chybě se nic hrozného neděje. Některé přicházely sebejisté, jiné se první měsíc bály i přeskočit nízkou lavičku.
Před jarním vystoupením jsem chtěla sama ukázat přeskok přes bednu. Dělala jsem ho stovkykrát, a právě proto jsem pohyb odbyla. Dopadla jsem na okraj žíněnky, podlomil se mi kotník a v koleni hlasitě luplo. Z tělocvičny mě odvezla sanitka.
Operace dopadla dobře, ale lékař mluvil o měsících rehabilitace. Z nemocnice jsem přijela s ortézou, berlemi a přísným zákazem zatěžovat nohu. Bydlela jsem ve druhém patře domu bez výtahu. Každá cesta po schodech vyžadovala pomoc, a tak se můj svět zmenšil na byt a balkon.
Kroužek převzala moje kolegyně Petra. Posílala mi fotografie a ptala se na sestavu pro vystoupení. První týden jsem odpovídala. Pak jsem ji požádala, aby mi už nic neposílala. Tvrdila jsem, že potřebuji klid, ale ve skutečnosti jsem nedokázala snést pohled na tělocvičnu, kde všichni pokračovali beze mě.
Ticho každou středu
Nejhorší bývaly středy kolem čtvrté. Věděla jsem, že se děti právě převlékají a hádají o barevné obruče. Přistihla jsem se, že sleduji hodiny a v duchu procházím celý trénink. Zahřátí, rovnováha, sestava, závěrečná hra.
Petra se několikrát nabídla, že pro mě přijede autem a děti mě vynesou po schodech kulturního domu. Odmítla jsem. Nechtěla jsem sedět u stěny jako návštěva vlastního kroužku. Ještě méně jsem chtěla, aby mě děti litovaly.
Rehabilitační cviky jsem dělala poctivě, jenže pokrok byl pomalý. Když jsem poprvé zkusila stát bez opory, koleno se mi rozklepalo. Došlo mi, že možná už nebudu předvádět vše, co po dětech žádám. Začala jsem uvažovat, že vedení kroužku Petře přenechám natrvalo.
Jednu středu se z ulice ozvalo krátké písknutí. Přesně takové, jakým jsem svolávala děti k nástupu. Myslela jsem, že někdo napodobuje dopravního policistu. Pak píšťalka zazněla znovu a pod balkonem někdo zavolal moje jméno.
Vyšla jsem ven. Na trávníku stálo dvanáct dětí v teplákách, Petra a několik rodičů. Mezi dvěma stromy byly natažené barevné stuhy a na zemi ležely žíněnky z cestovních karimatek.
Tělocvična pod oknem
„Kulturní dům je dnes zavřený kvůli opravě topení,“ oznámila Petra. „Tak jsme hledali náhradní prostor.“
Nevěřila jsem jí. Oprava topení v teplém květnu nedávala smysl a rodiče se při té větě podezřele usmívali. Petra přiznala, že děti chtěly cvičit někde, odkud je uvidím. Vybraly si trávník před mým domem a předem požádaly správce i sousedy.
První reakcí nebyla radost. Připadalo mi, že přede mnou uspořádali představení pro nemocnou trenérku. Chtěla jsem jim zamávat a vrátit se dovnitř. Pak se osmiletá Tereza rozběhla ke kotoulu, položila ruce příliš blízko k nohám a skončila na boku.
„Ruce dál před sebe,“ zavolala jsem automaticky z balkonu.
Tereza to zkusila znovu a kotoul dokončila. Ostatní zatleskali. Petra zvedla hlavu a podala píšťalku směrem ke mně, jako by mi ji na dálku vracela.
Následující půlhodinu jsem opravovala držení paží, počítala rytmus a připomínala dětem rozestupy. Nemohla jsem jim nic předvést, zato jsem z výšky viděla chyby, které mi v tělocvičně někdy unikaly. Když sestava skončila, děti se uklonily směrem k balkonu.
Co jsem musela změnit
Po tréninku za mnou Petra přišla. Řekla, že kroužek nepotřebuje, abych okamžitě skákala přes bednu. Potřebuje plán, bezpečná pravidla a někoho, kdo děti zná. Ona může pohyby předvádět, dokud to nezvládnu sama.
„Já jsem si myslela, že buď povedu všechno jako dřív, nebo tam nemám co dělat,“ přiznala jsem.
„To jste dětem nikdy nedovolila,“ připomněla mi. „Když něco nezvládly, vždycky jste jim našla jiný krok.“
Trefila přesně. Celé roky jsem děti učila přizpůsobit pohyb svým možnostem, ale pro sebe jsem uznávala jen návrat do původního stavu. Následující týden mě rodiče odvezli do kulturního domu. Seděla jsem na vysoké židli u kraje tělocvičny, Petra předváděla a já vedla hodinu.
Nebyla to bezproblémová spolupráce. Občas jsme obě dávaly pokyn zároveň a děti nevěděly, koho poslouchat. Musely jsme si rozdělit role. Petra převzala rozcvičení a náročnější prvky, já sestavy, bezpečnost a práci s dětmi, které se bály. Kroužek se tím nezhoršil. Naopak získal dvě různé zkušenosti.
Návrat jiným krokem
Na závěrečném vystoupení jsem nestála uprostřed sálu. Seděla jsem stranou a dávala znamení hudbě. Děti odcvičily sestavu bez větší chyby. Tereza, která pod balkonem nezvládla kotoul, vedla poslední řadu a při závěrečném úklonu se na mě podívala.
Po prázdninách jsem už chodila bez berlí, ale některé pohyby mi lékař nedoporučil. Přestala jsem je proto dětem předvádět. Ukazovala je Petra nebo starší členové kroužku. Zjistila jsem, že dobrý vedoucí nemusí být v každé disciplíně nejlepší člověk v místnosti.
Trávník pod mým balkonem se vrátil sousedům. Zůstaly na něm jen dvě vyšlapané čáry, které po několika deštích zmizely. Já na tu středu nezapomněla. Děti nepřišly proto, aby mi ukázaly, že mě nahradily. Přinesly mi práci až pod okno, protože jsem se k ní sama bála vrátit.
Když dnes někdo v kroužku řekne, že určitý pohyb nedokáže jako dřív, neposílám ho domů ani ho nenutím. Hledáme jinou cestu. Vím totiž, že návrat nemusí vypadat jako krok zpět na stejné místo. Někdy začíná píšťalkou pod balkonem.
Zdroj: autorský text
