Článek
Jen na chvíli
Když jsme se s manželem brali, byli jsme mladí, naivní a plní ideálů. Měli jsme představu, že všechno zvládneme. Jenže bytů bylo málo, hypotéka nepřipadala v úvahu a do nájmu jsme nechtěli házet peníze z okna. A tak přišel návrh od manžela: „Na nějaký čas se nastěhujeme k mámě. Je tam místa dost a než našetříme, aspoň nebudeme pod tlakem.“
Bylo to myšleno dobře. Ale ta slova: „na nějaký čas“, si od té doby pamatuju dost přesně. Nakonec z toho byly tři roky. Tchyně měla velký rodinný dům. V horním patře jsme měli svůj prostor, ale kuchyň a obývák byly společné. Prvních pár týdnů jsem se snažila, vařila jsem, pomáhala s úklidem, nabízela, že nakoupím. Jenže brzy se ukázalo, že tohle nebude jednoduché soužití.
První problémy
Tchyně byla panovačná, zvyklá mít všechno podle sebe. Na všechno měla svůj způsob, jak se má žehlit, jak správně zametat podlahu, kolik soli patří do polévky. Ať jsem udělala cokoliv, nebylo to dost dobré. Dokázala se dívat, jak vařím, a tiše vzdychat nebo se ptát, jestli to takhle dělala i moje máma.
Nejhorší ale bylo, že se mezi mě a manžela začala pomalu a nenápadně vkládat. Všechno s ním probírala za mými zády, kritizovala mě, i když jsem to neslyšela, jenže on mi to pak stejně přiznal. V jednu chvíli jsem si připadala jako cizí v cizím domě. A co hůř i ve vlastním vztahu.
Tohle musí skončit
Hádek přibývalo. Ne s ní, ona byla vždycky klidná, slušná, všechno řešila v tichosti. Ale o samotě s manželem jsme se hádali čím dál víc. Já chtěla odejít, on měl pocit, že přeháním. Prý že je to přece jen dočasné, že mámu zná celý život a že to myslí dobře.
Bod zlomu přišel, když mi jednou přerovnala celý šuplík s oblečením a poznamenala, že to tady přece není studentská kolej. A pak už jsem bouchla. Oznámila jsem manželovi, že buď najdeme něco svého, nebo to nedám. Bylo to buď anebo. Naštěstí se včas vzpamatoval. Během měsíce jsme si pronajali malý byt a odstěhovali se. Od té doby se náš vztah zase začal uzdravovat. I s tchyní máme teď lepší vztah. Z dálky a každá ve svém.
