Článek
Nečekané pozvání
Do našeho domu jsme se přistěhovali teprve nedávno. Líbilo se nám tu, klidná čtvrť, příroda kousek za rohem a sousedi, co se zdraví na ulici. Jeden z nich byl obzvlášť srdečný. Starší pán, podle všeho v důchodu, vždy ochotný pomoct. Nabídl nám jednou žebřík, jindy nám podržel branku, když jsme něco nosili do domu. Po pár týdnech přišlo pozvání k němu na návštěvu, prý že bychom si mohli popovídat u kávy, že se cítí trochu osaměle a že rád pozná nové lidi.
Nechtěla jsem být nezdvořilá. Domluvili jsme se na nedělním odpoledni. Manžel byl tou dobou s dětmi pryč, takže jsem šla sama. Říkala jsem si, že tam posedím půl hodiny, poděkuju za pozvání a půjdu domů vařit večeři.
Co to má znamenat
Přivítal mě s úsměvem a vedl do malého, ale útulného obýváku. Přinesl kávu, koláč a začali jsme povídat. Nejdřív o domě, pak o zahradě, nakonec i o dětech. Mluvil mile, ale v jednu chvíli se začal podivně vyptávat. Kolik mi je, jestli s manželem trávíme dost času spolu a co bych dělala, kdybych měla víc volného času. Byla jsem zmatená. Zasmála jsem se, ale už to nebyl příjemný rozhovor.
Pak vytáhl fotoalbum. „Tohle je moje žena, zemřela před deseti lety. A tady moje neteř. Vypadáte trochu jako ona.“ A tady jsem si všimla, že mi kouká do výstřihu a rozhodně ne nenápadně. Najednou jsem si připadala jako hloupá holka, co šla na kafe s někým, kdo má úplně jiné úmysly.
Příště už raději ne
Během chvilky jsem se zvedla, poděkovala za kávu a odešla. Naštěstí mě nezkoušel přemlouvat nebo nedělal nic, co bych mohla označit za útok. Ale jeho pohledy a tón mi byly víc než jasné. Doma jsem si připadala trapně. Manžel se mě zeptal, jaké to bylo, jen jsem mávla rukou, že příště půjdeme radši spolu s dětmi ven.
Od té doby jsem souseda potkávala na ulici, ale už nikdy jsem mu na nic neodpověděla víc než pozdravem. Pozvání na kávu, které mělo být přátelské, se změnilo v nepříjemné připomenutí, že i za zdvořilostí se někdy skrývá úplně jiný záměr.
