Syn má radši svého otce než mě. Já ho vychovávám a on kupuje drahé dárky

Se synem jsem každý den. Ráno ho budím, připravuju snídani, kontroluju úkoly, řeším poznámky ze školy, nemoci i nálady. Vím, kdy má hlad, kdy je unavený a kdy se jen snaží něco obejít. Nejsem dokonalá, ale jsem u toho všeho. U běžných dnů, které nejsou ničím zajímavé, ale tvoří život.

Jeho otec si ho bere obvykle na víkend. Ty dny jsou jiné. Žádné povinnosti, žádné vstávání na čas. Výlet, kino, herna, restaurace. A skoro pokaždé nějaký dárek. Nová hra, značkové boty, drahá elektronika. Když se syn vrátí, září. Vypráví, ukazuje, srovnává.

Jednou mi mezi řečí řekl, že se k tátovi těší víc než domů. Řekl to nevinně, bez zlého úmyslu. Přesto jsem cítila, jak se mi stáhlo hrdlo. V tu chvíli jsem si připadala neviditelná. Jako ta, co zajišťuje zázemí, ale není zábavná ani obdivovaná.

Nejhorší na tom je vědomí, že hraju úplně jinou hru. Já nastavují hranice, říkám ne, hlídám čas u obrazovky a řeším následky. Jeho otec může být ten hodný, protože nemusí řešit důsledky. Může utrácet, protože nežije každodenní realitu. A já mám být ta rozumná, která to všechno vyrovná.

Začala jsem se ptát sama sebe, jestli nedělám něco špatně. Jestli nejsem moc přísná. Jestli bych neměla taky víc kupovat, víc povolovat, víc se snažit být oblíbená. Ty myšlenky byly vyčerpávající. A zároveň jsem cítila vztek. Protože láska by přece neměla být soutěž o nejdražší věc.

Jednou večer, když syn usnul, jsem seděla v kuchyni a došlo mi, že ho vlastně stavím doprostřed konfliktu, který existuje hlavně v mé hlavě. On jen reaguje na to, co dostává. Zábavu, pozornost, volnost. Nehodnotí, kdo ho vychovává. To přijde až později.

Otevřela jsem to téma s jeho otcem. Bez výčitek, bez křiku. Řekla jsem mu, jak se cítím. Nepřestal kupovat dárky, ale začal víc vnímat, že nejde jen o věci. Nevyřešilo to všechno, ale aspoň jsem přestala být sama se svými myšlenkami.

Dnes se snažím nepoměřovat lásku podle reakcí. Vím, že já budu vždycky ta, ke které se syn vrátí, když ho něco bolí nebo když si nebude jistý sám sebou. Možná mě teď nemá radši v tom dětském, nadšeném smyslu. Ale jednou pochopí rozdíl mezi tím, kdo mu koupil dárek, a tím, kdo u něj stál, když žádný nestačil.