Článek
Pozvánka do školy
Všechno začalo nevinně. Volali mi ze školy, že by si se mnou ráda promluvila školní psycholožka. Neřekli mi žádné podrobnosti, jen že by bylo vhodné sejít se osobně a že půjde o téma týkající se mého syna. Napadlo mě, že se třeba něco děje s jeho prospěchem, nebo že měl konflikt s někým ve třídě. Překvapilo mě ale, že u schůzky má být přítomná i třídní učitelka.
Domluvily jsme se na pátek dopoledne. Vzala jsem si volno v práci a přišla do školy s hlavou plnou otázek. Syn doma neříkal nic neobvyklého, právě naopak, poslední dobou byl spíš uzavřenější než dřív. Myslela jsem si, že je to projev puberty, ale mýlila jsem se.
To jsem nečekala
V kanceláři mě uvítala mladá psycholožka s klidným hlasem a učitelka, která vypadala, že neví o co jde. Po krátkém úvodu mi bylo řečeno, že se na ně obrátil můj syn, protože se doma necítí dobře. Prý ho často peskuji, mluvím na něj podrážděně a dávám mu pocítit, že není dost dobrý. V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Nečekala jsem to.
Neměla jsem tušení, že to tak cítí a už vůbec jsem nebyla připravená slyšet to takto od cizích lidí. Obě ženy na mě koukaly a já se cítila jako kdybych někoho zavraždila. Bylo mi trapně. Snažila jsem se vysvětlit, že jsem na syna nikdy nekřičela bez důvodu, že se jen snažím být důsledná a že mu chci pomoct a motivovat ho, ne ho zraňovat. Měla jsem pocit, že ať říkám cokoliv, už jim to je jedno a nevěří mi.
Co teď
Doma jsem to musela vstřebat. Nešlo mi to z hlavy. Když se večer syn vrátil ze školy, dlouho jsem přemýšlela, jestli se ho mám zeptat. Nakonec jsem to udělala. Nevyčítala jsem mu nic, jen jsem chtěla pochopit, proč to udělal. Řekl mi, že mě má rád, ale že má často pocit, že je pro mě zklamání. Že když přinese dvojku, hned to komentuju nebo když něco neudělá přesně, jak chci, povzdechnu si nebo řeknu, že jsem to čekala.
V ten moment mi to došlo. Neztrapnila mě škola, ale ztrapnila jsem se sama, tím že jsem to neviděla. Nejvíc mě mrzelo, že mě k tomu musel dovést přes cizí lidi, protože se bál to říct přímo. Od té chvíle jsme začali dělat malé změny. Víc chvály, míň tlaku a víc naslouchání. Tohle ponížení ve škole pro mě nakonec nebyla ostuda, ale varování.
