Hlavní obsah

Vnučka mě požádala, ať na její zápas nechodím. Po zranění chtěla slyšet jen můj hlas

Foto: Pexels/Tom Fisk

Vnučka hrála volejbal a já jsem jezdila na každý zápas. Jednou mi řekla, ať tentokrát nepřijedu. Prý se potřebuje soustředit. Když se zranila, ležela na hřišti a volala moje jméno. Ne trenéra, ne mámu. Mě.

Článek

Zákaz přijet na zápas

Vnučka Eliška hrála volejbal od deseti let. Byla to její vášeň. Trénovala třikrát týdne a o víkendech jezdila na zápasy po celém kraji. Já jsem jezdila s ní. Ne vždycky, ale často. Byla jsem ta babička, která seděla na tribuně a fandila. Měla jsem na sobě její číslo a tričko s jejím jménem.

Bylo to pro mě důležité. Byla to moje radost. Vidět ji na hřišti, jak se snaží, jak se raduje, jak se zlobí. Byla to moje holčička. A já jsem chtěla být u toho. Chtěla jsem, aby věděla, že ji podporuju. Že je na ni někdo hrdý. Že má někoho, kdo jí věří.

Bylo to loni v listopadu. Eliška měla důležitý zápas. Byl to souboj o první místo v tabulce. Řekla mi, že tentokrát bych neměla přijet. Prý se potřebuje soustředit. Prý ji to rozptyluje. Prý se cítí pod tlakem, když se na ni dívám.

Nechápala jsem to. Vždycky jsem jezdila. Nikdy jsem ji nerušila. Seděla jsem tiše a fandila. Zeptala jsem se jí, jestli jsem udělala něco špatně. Řekla, že ne. Že to není o mně. Že to je o ní. Že se potřebuje soustředit. A že by jí to pomohlo, kdybych tam nebyla.

Čekání doma a zpráva o zranění

Nechala jsem to být. Nechtěla jsem se hádat. Byla to její věc. Byla to její kariéra. A já jsem nechtěla být ta, kdo jí do toho mluví. Řekla jsem jí, že to chápu. Že jí budu držet palce na dálku. A že jí zavolám po zápase.

Zůstala jsem doma. Seděla jsem v křesle a dívala jsem se na hodiny. Věděla jsem, kdy zápas začíná. Věděla jsem, kdy končí. Nemohla jsem se soustředit na nic jiného. Cítila jsem se divně. Byl to poprvé po letech zápas, na kterém jsem chyběla. A bylo mi to líto. Ne kvůli sobě. Kvůli ní. Kvůli tomu, že tam nebyl nikdo, kdo by jí fandil tak jako já.

Zavolala mi večer. Byla v nemocnici. Zranila si koleno. Řekla, že to bylo ve třetím setu. Že skočila a dopadla špatně. Že ji odvezli sanitkou. A že jí to bolí. Byla jsem vyděšená. Chtěla jsem za ní jet. Řekla mi, že nemám. Že tam je máma. Že to není vážné.

Ale nebyla to pravda. Bylo to vážné. Eliška si přetrhla vazy v koleni. Čekala ji operace. A dlouhá rehabilitace. Byla z toho špatná. Nebylo to jen zranění. Byl to konec sezony. Byl to konec jejího snažení. A ona se bála, že to už nikdy nebude jako dřív.

Hlas z dětství a strach ze slabosti

Druhý den jsem za ní jela do nemocnice. Ležela na posteli s nohou v dlaze. Byla bledá a unavená. Když mě uviděla, rozplakala se. Řekla mi, že se bála. Že se bála, že už nebude hrát. Že se bála, že to nezvládne. A že chtěla slyšet jen můj hlas.

Zeptala jsem se jí, proč můj hlas. Proč ne mámu, ne trenéra. Řekla, že můj hlas je jiný. Že jí připomíná dětství. Že jí připomíná, jak jsem jí čítala pohádky. Jak jsem jí říkala, že to zvládne. Jak jsem jí věřila. A že to potřebovala slyšet. Ne od trenéra. Ne od mámy. Ode mě.

Zeptala jsem se jí, proč mě předtím nechtěla na zápase. Proč mi řekla, ať nepřijedu. Eliška chvíli mlčela a pak řekla, že to bylo kvůli tomu, že se bála. Bála se, že ji uvidím, jak se jí nedaří. Bála se, že ji uvidím, jak se jí třesou ruce. Bála se, že ji uvidím, jak je slabá. A že ji nebudu mít ráda.

Řekla jsem jí, že ji mám ráda vždycky. Že ji mám ráda, i když se jí nedaří. I když je slabá. I když prohrává. Že ji mám ráda, protože je moje vnučka. A že to, co dělá, je jen hra. A že ta hra není důležitější než ona. Nikdy.

Návrat na tribunu a bezpodmínečná opora

Eliška se uzdravila. Operace dopadla dobře. Rehabilitace byla dlouhá, ale zvládla to. Dneska už zase hraje. A já už zase chodím na zápasy. Ne na všechny. Ale na většinu. A Eliška je ráda. Řekla mi, že jí to chybí, když tam nejsem. Že jí to dodává sílu. Že ví, že tam někdo je. Někdo, kdo jí věří. Někdo, kdo ji má rád. Ne kvůli tomu, jak hraje. Kvůli tomu, kdo je.

Není to o volejbale. Je to o tom, že člověk někdy neumí říct, co potřebuje. A že to, co se zdá jako odmítnutí, může být strach. A že to, co se zdá jako slabost, může být volání o pomoc. A že ten hlas, který hledáme, je často blíž, než si myslíme. Stačí ho slyšet. A já jsem ho slyšela. A ona slyšela mě.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz