Článek
Výlet měla naplánovaný do poslední minuty
Vnučka Klára mě pozvala na třídenní pobyt v horách k mým sedmdesátým narozeninám. Vybrala menší penzion, koupila jízdenky a do telefonu si stáhla trasu od autobusu až k ubytování. Měla radost, že tentokrát nemusím zařizovat vůbec nic.
Při balení u mě doma si všimla staré turistické mapy. Byla několikrát slepená průhlednou páskou a na okrajích měla poznámky mého muže. Chtěla jsem ji dát do horní kapsy batohu. Klára se zasmála a ukázala mi aplikaci, ve které viděla nejen cestu, ale i převýšení, otevírací dobu chat a místa s výhledem.
„Babi, s tímhle se už nikdo nerozkládá na pařezu,“ řekla a mapu složila zpátky na stůl.
Vzala jsem si ji stejně. Nechtěla jsem Kláře dokazovat, že její telefon selže. Mapa pro mě nebyla soupeř moderní techniky. Byl to zvyk z dob, kdy jsme s mužem chodili po horách a před každou cestou jsme si barevnou tužkou označili odbočky.
První den měla vnučka pravdu. Telefon nás dovedl k penzionu, našel otevřenou restauraci a upozornil na přicházející déšť dřív než obloha. Mapa zůstala složená v batohu.
Značka nás poslala mimo plán
Druhý den jsme se vydaly k vyhlídce nad údolím. Trasa měla měřit necelých deset kilometrů a Klára tvrdila, že do oběda budeme zpátky. Asi po hodině jsme narazily na přehrazenou cestu. Lesníci opravovali mostek přes potok a žlutá značka byla dočasně odkloněná.
Telefon nabídl objížďku po jiné pěšině. Šly jsme podle modré čáry, jenže cesta se postupně změnila v rozježděný lesní svah. Klára každých pár minut kontrolovala displej. Tečka ukazující naši polohu poskakovala z jedné strany potoka na druhou a pak zmizela úplně.
Vnučka nebyla nezodpovědná. Měla nabitou powerbanku a stažený základ mapy. Jenže pod hustými stromy telefon nedokázal určit, kterým směrem jsme sešly z cesty. K tomu začalo mrholit a dotyková obrazovka reagovala na mokré prsty.
Na rozcestí nebyla žádná směrovka, pouze čerstvě pokácené kmeny a oranžová páska lesníků. Nedokázaly jsme tedy porovnat název místa s aplikací ani se zeptat kolemjdoucích, protože jsme od mostku nikoho nepotkaly.
Navrhla jsem, že se vrátíme k poslední značce. Klára trvala na tom, že pěšina musí za zatáčkou znovu navázat na hlavní trasu. Ušly jsme dalších dvacet minut a skončily u oplocené školky mladých stromků. Bylo jasné, že jsme zamířily špatně.
Papír ukázal víc než naši polohu
Sedly jsme si pod smrkem. Klára otřela telefon do rukávu a tiše řekla: „Nemáš pořád tu mapu?“ Tentokrát v jejím hlase nebyl posměch. Vytáhla jsem ji z igelitového obalu a rozložila na batohu.
Nejdřív jsme musely zjistit, kde jsme. Na mapě samozřejmě nesvítila žádná tečka. Vzpomněla jsem si ale na úzký potok, paseku a oplocenou školku. Podle vrstevnic a směru svahu připadala v úvahu jediná boční cesta. Kompas jsem neměla, ale věděly jsme, na které straně údolí je silnice, a mezi mraky bylo vidět její světlý pruh.
Mapa ukázala také něco, co se do malé obrazovky nevešlo: starou lesní cestu vedoucí k hájovně a od ní zelenou značku zpět k obci. Nebyla to nejkratší varianta, zato se držela po vrstevnici a nemusela překračovat potok.
Klára si trasu vyfotila, aby mapu nemusela za deště držet. Já jsem četla terén a ona hlídala, zda se přibližujeme k cestě zaznamenané v telefonu. Poprvé během výletu nevedla jedna z nás a druhá ji jen následovala. Každá měla jinou část řešení.
U hájovny jsme našly správný směr
Po půlhodině jsme došly k dřevěné boudě se zelenou střechou. Nebyla to hájovna, kterou jsem čekala, ale na dveřích visela tabulka s názvem polesí. Stejný název byl vytištěný i na mapě. O několik desítek metrů dál jsme našly zelenou značku.
Klára měla mokré vlasy a boty od bláta. Čekala jsem výčitku, že jsem souhlasila s pokračováním po objížďce, ale žádná nepřišla. Místo toho přiznala, že ji vyděsilo, když telefon ukazoval naši polohu pokaždé jinde. Ne proto, že by netušila, jak se vrátit, ale protože poprvé nemohla svůj plán průběžně kontrolovat.
Do penzionu jsme dorazily o dvě hodiny později. Majitel nám uvařil čaj a vysvětlil, že odklon trasy změnili teprve předchozí večer. Na internetu byla stále stará informace. Nemohly jsme tedy vědět všechno předem, i kdybychom měly nejlepší aplikaci.
Večer Klára rozložila mapu na posteli. Chtěla vědět, co znamenají vrstevnice, proč jsou některé cesty přerušované a podle čeho jsem poznala stranu údolí. Učila se rychleji, než jsem čekala.
Příště jsme si plán rozdělily
Na další výlet jsme vyrazily až odpoledne a zvolily kratší okruh. Klára znovu použila telefon, protože spolehlivě ukazoval délku cesty i čas návratu. Já jsem měla mapu v boční kapse a před odchodem jsme si obě prohlédly náhradní trasu.
Doma mi vnučka koupila nový průhledný obal, aby se papír v dešti nerozmočil. Starou mapu nechtěla vyhodit ani nahradit. Naskenovala manželovy poznámky a jednu z nich si uložila k trase, kterou jsme prošly.
Od té doby se mnou občas vyráží i bez předem připravené modré čáry. Telefon používáme dál. Umí rychle najít spoj, upozornit na bouřku a přivolat pomoc. Papírová mapa zase ukazuje krajinu najednou, včetně cest, které jsme si původně nevybraly.
Klára už se mapám nesměje. Já se zase nesměji tomu, že kontroluje baterii a stahuje podklady do telefonu. V horách jsme nepotřebovaly rozhodnout, která z nás má pravdu. Potřebovaly jsme se vrátit a k tomu se hodilo všechno, co jsme uměly.
Zdroj: autorský text
