Článek
Babi, hlavně nic nemačkej
Matěj ke mně chodí každou středu po škole. Obvykle sní dvě housky, odpoví jedním slovem na otázku, jak se má, a potom otevře notebook. Nezakazovala jsem mu to, ale nerozuměla jsem, proč u hry potřebuje sluchátka, mikrofon a tři spolužáky současně.
Jednou jeho tým čekal na čtvrtého hráče. Hráli kooperativní hru Strážci ostrova, ve které skupina opravuje majáky, hledá zásoby a brání se bouři. Matěj mi vysvětlil, že bez léčitelky nemohou pokračovat.
„Tak si ji zahraj ty,“ řekla jsem.
„Nemůžu být dvě postavy najednou.“ Chvíli mě pozoroval a potom mi podal druhý ovladač. „Babi, hlavně nic nemačkej, dokud ti neřeknu.“
To byla samozřejmě první věc, která se mi nepovedla. Jedním tlačítkem jsem rozbalila mapu, druhým odhodila lékárničku a při pokusu otočit se jsem spadla z mola do vody. Ve sluchátkách se ozval smích. Matěj zrudl a já chtěla ovladač vrátit.
Jeden z jeho spolužáků ale řekl: „V pohodě, moje máma se utopila šestkrát.“ Tím byla moje čest zvláštním způsobem zachráněna.
Nejhorší nebyla tlačítka, ale slovník
Hra měla vlastní jazyk. Kluci chtěli, abych hlídala energii, dosah schopnosti a dobu, za kterou se předmět znovu aktivuje. Mluvili rychle a polovinu slov zkracovali. Když Matěj vykřikl, že mám použít štít, otevřela jsem inventář a nabídla mu rybu.
Přesto mě hra zaujala. Nebyla jen o rychlých prstech. Každý hráč měl jiný úkol a společné zásoby nestačily na všechno. Léčitelka musela stát stranou, sledovat ostatní a rozhodnout, komu pomoci nejdřív. To mi připomínalo rodinné výlety s malými dětmi, jen místo svačin docházely kouzelné lektvary.
Matěj mi po první hře nakreslil na papír ovladač a k tlačítkům připsal jejich funkce. Papír jsem si nechala. Další den jsem hru spustila sama v tréninkovém režimu. Nikomu jsem to neřekla, protože jsem nechtěla poslouchat, že babička tajně cvičí záchranu virtuálního ostrova.
Za týden jsem se naučila chodit rovně, používat mapu a neplýtvat lékárničkami. Stále jsem byla nejpomalejší. Zato jsem si všímala ukazatelů, které kluci v zápalu boje přehlíželi.
Bouře se vracela ve stejném pořadí
Další středu hráli obtížnější úroveň. Ostrov postupně zaplavovala bouře a tým musel aktivovat tři majáky. Dvakrát prohráli těsně před koncem. Kluci se hádali, kdo měl běžet pro poslední součástku.
Všimla jsem si, že se bouřkové vlny neobjevují náhodně. Nejdřív zasáhly přístav, potom severní cestu a nakonec okolí majáku. Při třetím pokusu jsem navrhla, abychom se k majáku nepřesouvali hned. Matěj namítl, že ztratíme čas.
„Čas ztratíme, až nás to spláchne potřetí,“ odpověděla jsem.
Nechali jsme jednu součástku v bezpečném skladu, počkali na vlnu a teprve potom vyrazili. Když Matějova postava cestou přišla o energii, nepoužila jsem poslední lékárničku. Kluci začali křičet, ale já věděla, že za několik vteřin dojdeme k místu, kde se energie doplní sama.
Poslední lékárnička zůstala pro hráče, který opravoval maják. Bouře udeřila, obrazovka se zatřásla a světlo se rozsvítilo. Ve sluchátkách nastalo na okamžik ticho. Potom jeden z kluků řekl: „Matěji, tvoje babička je dobrá.“
Matěj mi později vysvětlil, že léčitelku spolužáci obvykle nechtějí hrát, protože nemá nejvyšší skóre. Přesto bez ní tým na těžší úrovni nevydrží. Připomnělo mi to mnoho činností, které jsou vidět teprve ve chvíli, kdy je nikdo neudělá.
Středeční pravidla se změnila
Nezachránila jsem žádný skutečný tým. Jen jsme dokončili úroveň v dětské hře. Pro mě však bylo důležité něco jiného. Matěj mě poprvé pustil do světa, o kterém mi dřív odpovídal jedním slovem, a já ho poprvé neposuzovala dřív, než jsem pochopila pravidla.
Dnes stále trvám na tom, že před obrazovkou nemá strávit celé odpoledne. On zase trvá na tom, že léčitelku nesmí hrát nikdo jiný, když jsem doma. Po hře spolu chodíme pro rohlíky a cestou mi vysvětluje, co jeho tým plánuje příště.
Ovladač už nepotřebuji mít nakreslený, ale papír schovávám v zásuvce. Připomíná mi, že věta „tomu nerozumím“ nemusí být konec rozhovoru. Může to být žádost, aby mi někdo ukázal, které tlačítko mám zmáčknout jako první.
Zdroj: autorský text
