Článek
Mladí s dětmi
Když jsem byla mladá, měla jsem plány a sny, o kterých jsem byla přesvědčená, že si je splním. Chtěla jsem cestovat, studovat, jednou si otevřít malý obchod s knihami. Jenže život se vydal jiným směrem. Brzy po svatbě s mým mužem jsem otěhotněla. Narodil se nám první syn, o dva roky později dcera a za další tři roky ještě jeden chlapec.
Najednou jsem místo vysokoškolských přednášek a cest po Evropě žila ve světě plen, dětských kaší a nekonečných nočních vstávání. Manžel pracoval od rána do večera, aby nás uživil. Domácnost, výchova, školní příprava i kroužky, to všechno bylo jen na mně. Nikdy jsem si nestěžovala. Byla jsem přesvědčená, že moje role je být tady pro děti. Když bylo potřeba, vzdala jsem se nového kabátu, abych mohla zaplatit školu v přírodě. Místo dovolené u moře jsem nakupovala kytary, sportovní vybavení a platila kurzy jazyků. Každé Vánoce jsem se snažila, aby pod stromečkem našly přesně to, o čem snily, i kdybych kvůli tomu musela celý rok obracet každou korunu.
Je to pryč
Děti vyrostly a rozletěly se do světa. Byla jsem na ně pyšná, že jsou samostatné, mají práci, rodiny, vlastní životy. Věřila jsem, že si k sobě najdeme cestu i v dospělosti, jen v jiné podobě. Že budeme v kontaktu, volat si, navštěvovat se. Ale poslední roky je to jiné. Telefonáty jsou čím dál kratší, návštěvy vzácnější a často ve spěchu.
Nedávno jsem se náhodou dozvěděla, že nejstarší syn chystá velkou oslavu kulatých narozenin. Těšila jsem se, že mě pozve, vždyť jde o významný den. Čekala jsem na telefonát, ale nepřišel. Po týdnu jsem se zeptala prostřední dcery, jestli ví, kdy se oslava koná. Nejprve uhýbala pohledem, pak přiznala, že už proběhla. „Bylo to jen pro pár přátel,“ řekla, ale později jsem na sociálních sítích viděla fotky, na kterých byli i další členové rodiny. Jen já ne.
Proč se to stalo
Seděla jsem doma s hrnkem vychladlého čaje a snažila se pochopit, kde se stala chyba. Tolik let jsem jim věnovala vše, svůj čas, energii, mládí a dnes mám pocit, že pro ně znamenám jen někoho, kdo jim kdysi žehlil prádlo a vařil večeře.
Nechci od nich peníze ani dary. Nepotřebuji, aby mi říkali, že jsem pro ně pořád důležitá. Jen trochu zájmu, obyčejný telefonát, občasnou návštěvu. A možná i to pozvání na oslavu, kde bych mohla vidět, že jsem pořád součástí jejich života. Protože pro mě jsou součástí mého a vždycky budou.
