Článek
Na českém venkově se po staletí měřil čas jinak než ve městech. Ne podle politických projevů ani ideologických hesel, ale podle setby a sklizně, podle toho, kdy se rodí telata a kdy je čas na žně. Sedlák byl člověk, který věděl, že půda si pamatuje. Pamatuje pot, krev i chyby. Právě proto byl po roce 1948 označen za nepřítele.
Akce „Kulak“ nebyla náhlým výbuchem násilí. Byla to chladně promyšlená, systematická likvidace jedné společenské vrstvy, prováděná státem proti vlastním občanům. Bez válek, bez front, často beze svědků. O to účinnější.
Nepřítel bez zbraně
Slovo kulak přišlo zvenčí. Nebylo české, nebylo domácí, a přesto se během několika let stalo jedním z nejnebezpečnějších označení, jaké mohl člověk dostat. Neznamenalo jen „bohatší sedlák“. Znamenalo třídního nepřítele, člověka určeného k likvidaci, ekonomické, sociální i lidské.
Za kulaka mohl být označen sedlák, který měl o pár hektarů víc než soused. Nebo ten, kdo vlastnil mlátičku. Nebo prostě ten, kdo se odmítl podepsat pod vstup do družstva. Často stačilo málo, závist, starý spor, anonymní udání.
Rozhodnutí nepadalo u soudu, ale na schůzích okresních výborů. Bez obhajoby. Bez možnosti odvolání.
Dobrovolnost, která neexistovala
Kolektivizace byla oficiálně prezentována jako dobrovolný proces. Tak to stálo v novinách, tak to znělo z rozhlasu. Skutečnost na vesnicích byla jiná. Kdo nevstoupil do JZD, stal se podezřelým. Kdo váhal, byl označen za brzdu pokroku. Kdo odmítl, byl nepřítelem.
Na sedláky byly uvalovány likvidační dodávky, povinné odvody obilí, masa, mléka, které nebylo reálně možné splnit. Nešlo o omyl. Šlo o záměr. Nesplněná dodávka znamenala pokutu. Pokuta znamenala zabavení majetku. Zabavení majetku otevřelo cestu k trestnímu stíhání. A když to nestačilo, nastoupila síla.
Když přijeli
Přijížděli brzy ráno. Někdy v noci. Auto zastavilo na návsi nebo přímo před statkem. Z vozu vystoupil úředník, často v doprovodu příslušníků bezpečnosti. Rozkaz byl krátký, úřední, bez emocí.
JZD Jinačovice
Rodina byla vystěhována.
Dostali několik hodin. Někde méně. Vzít si mohli jen to, co unesli. Nábytek zůstal. Zvířata byla zabavena. Pole přešlo na družstvo nebo státní statek. Dům často obsadili jiní, noví funkcionáři, družstevníci, někdy úplně cizí lidé.
Děti plakaly. Dospělí mlčeli. Ne proto, že by neměli co říct, ale protože mluvit bylo nebezpečné.
Vystěhování jako trest
Nucené vystěhování bylo jedním z nejtvrdších nástrojů Akce „Kulak“. Rodiny byly odváženy do pohraničí, do vybydlených stavení, někdy do objektů bez elektřiny a vody. Často šlo o místa, kde nikdo nechtěl žít.
Smyslem nebylo jen odebrat majetek. Smyslem bylo zlomit člověka, vytrhnout ho z prostředí, kde měl kořeny, autoritu, vzpomínky. Udělat z něj nikoho. Mnozí se nikdy nevrátili.
Soudy bez spravedlnosti
Vedle vystěhování následovaly soudní procesy. Sedláci byli obviňováni ze sabotáže, z ohrožování zásobování lidu, z nepřátelství k lidově demokratickému zřízení. Tresty byly exemplární. Roky vězení. Propadnutí majetku. Zákaz pobytu v rodném kraji.
Do vyšetřování se zapojovala i Státní bezpečnost. Výslechy probíhaly bez právní ochrany, často pod nátlakem. Přiznání byla vynucována. Pravda nebyla cílem.
Děti s cejchem viny
Zvlášť krutý byl dopad na děti. Ty nenesly žádnou vinu, přesto byly potrestány. Jako potomci kulaků byly označeny za třídně nespolehlivé. Měly omezený přístup ke vzdělání. Byly vyřazovány z učňovských škol, z gymnázií, z vysokých škol.
Děti se učily mlčet. Učily se nesdílet doma slyšené věci. Učily se, že jméno jejich rodiny je břemeno. Trauma se přenášelo dál.
Rozpad vesnice
Akce „Kulak“ nezničila jen jednotlivce. Zničila důvěru. Vesnice, kde se lidé znali po generace, se změnily v místa ticha a podezření. Nikdo si nebyl jistý, kdo koho udal. Kdo spolupracoval. Kdo mlčel ze strachu. Solidarita, která byla po staletí základem venkovského života, se rozpadla. Každý se snažil přežít.
Ekonomický paradox
Režim tvrdil, že kolektivizace přinese vyšší výnosy a modernizaci zemědělství. Skutečnost byla opačná. Zkušené hospodáře nahradily nefunkční struktury. Chyběla motivace, odpovědnost i vztah k půdě.
Výnosy klesaly. Krajina byla zanedbávána. Škody byly dlouhodobé, a mnohé z nich jsou patrné dodnes.
Ticho po roce 1956
V druhé polovině padesátých let nejtvrdší represe polevily. Ne proto, že by režim uznal chybu, ale proto, že odpor byl zlomen. Kolektivizace byla dokončena. Sedláci poraženi. O křivdách se nemluvilo. Mlčení se stalo součástí každodennosti.
Po roce 1989
Až po pádu režimu bylo možné o Akci „Kulak“ mluvit otevřeně. Došlo k rehabilitacím, k restitucím, ale spravedlnost byla jen částečná. Zničené životy nešlo vrátit. Rozbité rodiny nešlo slepit. Paměť však zůstala.
Proč si to připomínat
Akce „Kulak“ není jen kapitolou v učebnicích. Je varováním. Ukazuje, jak snadno může stát obrátit moc proti vlastním občanům, když je společnost rozdělena na „správné“ a „nepřátele“.
Sedláci nebyli hrdiny v učebnicovém smyslu. Byli to obyčejní lidé, kteří chtěli pracovat na své půdě a rozhodovat o svém životě. Právě proto museli být zlomeni.
A právě proto by jejich příběh neměl nikdy zmizet z paměti.
