Dva dny vandru v Českosaském Švýcarsku

Do Jetřichovic jsme dorazili v podvečer. Obloha už ztrácela barvy a světlo se rozpadalo do studených podzimních odstínů. Druhá polovina podzimu má v Českosaském Švýcarsku zvláštní sílu. Turisté mizí, ruch se vytrácí a krajina působí syrověji, opravdověji. Vzduch byl chladný, ticho téměř hmatatelné a vesnice nezvykle klidná.

„Přesně takhle jsem si to představovala,“ řekla Eliška a pomalu se rozhlédla. „Ticho, prázdno a kopec hned na uvítanou.“ „Ty si umíš romantiku okamžitě zkazit.“

Batohy jsme nahodili na záda a bez velkého otálení vyrazili. Stezka se brzy odlepila od posledních domů a les nás pohltil s tou typickou nenápadností. Listí pod nohama tlumilo kroky, ale občas zrádně uklouzlo. Vzduch voněl vlhkem, dřevem a chladnou zemí. Světlo mezi stromy sláblo rychleji, než jsme čekali.

Mariina vyhlídka byla místy vidět už z údolí. Malá stavba vysoko na skále, téměř nepatřičná.

„Vypadá to kousek,“ poznamenala Eliška. „To je přesně ten problém.“

Cesta se zvedala stále strměji. Kořeny, kameny, úzké úseky. Batohy začaly být těžší, dech hlubší. Les se tišil, ale ne uklidňujícím způsobem. Spíš tak, že si člověk začne víc uvědomovat vlastní kroky.

„Tak jo,“ ozvala se po chvíli, „tohle už není procházka.“ „Vítej na vandru.“

Schody vytesané do skály přišly náhle. Nohy už cítily výstup a světlo rychle mizelo. Poslední metry měly zvláštní napětí. A pak se les otevřel.

Mariina vyhlídka stála v podvečerním šeru tichá a téměř nehybná. Krajina pod námi se propadala do stínů, lesy tmavly a vítr nahoře měl chladnou ostrost.

Chvíli jsme stáli mlčky. „Tak dobře,“ vydechla Eliška, „tohle beru.“

Vítr se opíral do dřeva, ticho bylo hluboké a prostor kolem nás působil téměř nereálně. Seděli jsme tam dlouho. Podzimní vyhlídky mají jinou atmosféru než letní pohlednice. Jsou prázdnější, tišší a zvláštně silné.

Když už se tma definitivně usadila v krajině, vytáhl jsem z batohu malou starou bateriovou lampičku. Letitou, trochu oprýskanou, ale spolehlivou. Její teplé světlo mělo téměř nostalgický nádech.

„Ty ji pořád nosíš?“ usmála se Eliška. „Na některé věci se spoléhá víc než na moderní techniku.“

Mariina vyhlídka. V nastupující tmě působilo světlo lampičky překvapivě živě. Dřevo získalo jemný odstín, skály potemněly a svět kolem se stáhl do malého kruhu světla.

„Tohle je jak z nějakého filmu.“ „Jen bez hudby.“

Večer na vyhlídce měl své kouzlo, ale noc patří lesu. Sestoupili jsme zpět mezi stromy. Tma byla hutná, stezka už sotva znatelná a les měl ten zvláštní noční charakter, kdy každý zvuk zní hlasitěji.

„Tady to křuplo,“ zašeptala Eliška. „To bude jen větev.“ „Jen větev je strašně široký pojem.“

Místo na noc jsme našli po chvíli hledání. Vařič jsme postavili na plochý kámen. Malý plamen tiše hořel a jeho světlo se ztrácelo v okolní tmě.

Les nebyl tichý. Nikdy není. Šelesty, vítr, občasné nejasné zvuky, které si člověk raději nevysvětluje.

Najednou se znovu ozvalo křupnutí. Tentokrát blíž. Eliška ztuhla. „Slyšels to?“ „Jo.“ „A?“ „A nic. Klid.“ Chvíle ticha. Pak se z lesa ozvalo další zapraskání. „Dobře, teď už to nebyla jen větev.“ „Les nás jen testuje.“ „Tohle není uklidňující věta.“

Nakonec jsme se tomu oba zasmáli. Napětí lesa má zvláštní vlastnost. Jakmile ho přijmeš, přestane být nepříjemné.

Ráno bylo ostré a studené. Dech se srážel, les působil tiše a čistě. Vyrazili jsme směrem k Hřensku a téměř kopírovali červenou turistickou značku. Krajina se střídala v nekonečném rytmu. Skály, lesy, hřebeny. Podzimní světlo dělalo z každého úseku malý obraz.

„Víš, že bych tu dokázala chodit celé dny?“ řekla Eliška. „Po týdnu bys změnila názor. „Nemyslím.“

Hřensko po hodinách ticha působilo téměř hlučně, i když bylo relativně klidné. Prošli jsme se obcí, chvíli jen bloumali a pak se znovu vydali do lesa.

Odpoledne směr Hübelova kaple. Slunce už klesalo, stíny se prodlužovaly a les měl znovu ten známý večerní nádech.

Vařič opět na kámen. Plamen, čaj, ticho „Uteklo to rychle,“ řekla Eliška. „Tyhle dva dny byly delší než celý týden.“

Noc byla klidná. Bez praskání, bez překvapení. Jen les a vítr.

V neděli ráno jsme se vraceli pomalu. Vandry nekončí. Jen se na čas přeruší. Když se objevily první známky civilizace, měl jsem ten známý pocit. Jako bychom se vraceli z místa, kde svět funguje jednodušeji.

A možná právě proto se do Českosaského Švýcarska vracíme. Kvůli tichu, prostoru a tomu zvláštnímu napětí, které člověka nutí zpomalit a vnímat svět jinak.

---

Z Jetřichovic lze pokračovat po červené turistické značce, která tvoří přirozenou osu celé oblasti. My jsme ji téměř kopírovali, ale záměrně jsme volili i užší lesní stezky, které působí tišeji a osobněji.

Hlavní trasa se vine krajinou Českého Švýcarska převážně lesem a nabízí proměnlivý, ale klidný terén. Jednotlivé vyhlídky neleží přímo na červené značce, vedou k nim krátké a často nenápadné odbočky.

Právě tyto odbočky patří k zajímavostem místní sítě cest, protože člověk může během krátké chvíle přejít z hlubokého lesa na otevřenou skalní hranu.

Krajina se zde neustále mění, ale zachovává si typický charakter pískovcových skal a tichých lesů. Lesní stezky mimo hlavní trasu často působí opuštěněji a umocňují pocit skutečného putování.

Chůze se tak stává klidnějším a soustředěnějším zážitkem než na frekventovaných úsecích. Ticho, světlo mezi stromy i proměnlivý terén dávají cestě zvláštní atmosféru.

Putování v okolí Jetřichovic proto není jen o sledování značek, ale o objevování celé krajiny.