Muzeum kladenských věžáků. Od vzorového bytu až po kryt civilní obrany

Kladenské věžáky jsou už desítky let jednou z nejvýraznějších dominant města. Šest vysokých domů v Rozdělově je vidět z širokého okolí a místní jim často říkají kladenské mrakodrapy. Když v padesátých letech vyrostly nad hornickým městem, působily skoro neuvěřitelně. Mezi nižšími domy a továrními komíny se najednou zvedly mohutné výškové stavby, které připomínaly kus velkoměsta uprostřed průmyslového kraje. Pro někoho byly symbolem moderní budoucnosti, pro jiné monumentem nové doby. A právě v jednom z těchto legendárních věžáků dnes vzniklo místo, kde minulost stále žije.

Bylo krátce po ránu, když jsem vystoupil z výlukového autobusu v Kladně u nemocnice. Slunce už osvětlovalo fasády věžáků a mezi domy proudil běžný život. Lidé spěchali do práce, někdo venčil psa a děti projížděly na kolech kolem laviček. Přesto ty domy působily zvláštně. Obrovské, tiché a nepřehlédnutelné. Člověk měl pocit, že v sobě ukrývají mnohem víc než jen obyčejné byty.

Když jsem přišel blíž k prvnímu věžáku u kostela svatého Václava, uvědomil jsem si, jak nadčasově celý dům působí. Na svou dobu to musela být neuvěřitelná stavba. Vysoký dům s výtahem, velkorysými společnými prostory a výhledem na velkou část Kladna. V padesátých letech něco, co většina lidí znala jen z časopisů.

Nenápadný vstup do Muzea věžáků skoro splývá s běžným vchodem do domu. A právě to je na něm zvláštní. Člověk nevstupuje do klasického muzea. Vstupuje do domu, kde se stále bydlí.

Uvnitř vonělo starým dřevem, betonem a trochu i minulostí. Vstupní hala byla překvapivě obrovská. Široké schodiště, vysoké stropy a dlouhá ozvěna kroků připomínaly spíš foyer starého hotelu než obytný dům. Průvodkyně se usmála a tiše řekla. „Tady si děti hrály na honěnou a horníci se po šichtě zastavovali na kus řeči.“ A člověk tomu okamžitě uvěřil.

Stačilo se na chvíli zastavit a rozhlédnout. Najednou jste skoro slyšeli rachot starého výtahu, smích dětí a těžké kroky mužů vracejících se z dolů a hutí. Ty domy totiž nevznikly jen jako obyčejné bydlení. Byly symbolem nové doby. Moderního života pro rodiny pracovníků kladenských dolů a průmyslu.

Pak přišla část prohlídky, na kterou většina návštěvníků nikdy nezapomene. Sestup do podzemního krytu civilní obrany.

Těžké dveře se zavřely a my scházeli dolů do chladných betonových chodeb. Vzduch byl studenější a každé kroky se rozléhaly ozvěnou. Kovové ventily, staré masky, nouzové vybavení i úzké chodby působily překvapivě autenticky. Najednou člověk necítil, že je v muzeu. Spíš jako by se ocitl uprostřed studené války.

Průvodkyně ukázala dlouhou únikovou chodbu vedoucí mimo dům. „V případě nebezpečí měli obyvatelé sejít do krytu,“ vysvětlovala. V tu chvíli si člověk snadno představil sirény, spěch a strach lidí, kteří by v těchto prostorách čekali na zprávy zvenčí.

Jen o pár pater výš ale čekal úplně jiný svět. Vzorný byt z padesátých let působil, jako by jeho obyvatelé odešli jen na krátkou procházku. Na stole ležely noviny, v kuchyni stály hrnce a v obýváku rádio. Nábytek, lampičky, záclony i drobné dekorace vytvářely neuvěřitelně živou atmosféru. Člověk neměl pocit, že se dívá na expozici. Připadal si jako návštěva u někoho doma.

Průvodkyně vyprávěla, že pro mnoho rodin představovaly tyto byty obrovský luxus. Výtahy, moderní technické vybavení, prostorné chodby i krásné výhledy byly tehdy něčím mimořádným.

A nejzvláštnější na tom všem je, že dům nikdy nepřestal žít. Za zdmi stále bydlí lidé. Z některých bytů bylo slyšet televizi, někde štěkal pes a na chodbě jsme potkali starší paní s nákupem. Minulost se tu neodděluje od současnosti. Obě existují vedle sebe každý den.

Nakonec jsme vystoupali až na střechu. Nad Kladnem se otevřel obrovský výhled. Bylo vidět velkou část města, bývalé hutě, sídliště i vzdálenou krajinu. Vítr nahoře foukal mnohem silněji a mezi věžemi vydával hluboký zvláštní zvuk.

Tam nahoře člověk pochopí, proč mají rozdělovské věžáky tak silnou atmosféru. Nejsou jen obyčejnými domy. Jsou kronikou hornického Kladna. Připomínkou doby, kdy se stavělo ve velkém a věřilo se v budoucnost, která měla být moderní, pevná a téměř věčná.

A právě proto dnes Muzeum věžáků nepůsobí jako obyčejná expozice. Působí jako místo, kde minulost pořád bydlí.

Muzeum, Muzeum, Muzeum, Oficiální stránky muzea,